Franz Ferdinand - You Could Have It So Much Better With Franz Franz Ferdinand
25. 5. 2007
Kapela pojmenovaná podle pána zámku Konopiště, jehož smrt zavdala
příčinu k zahájení první světové války, zažila pohádkový rok 2004.
Vyšplhala se z absolutního dna zcela neznámých debutantů na maličké
nezávislé značce Domino Records až na absolutní vrchol světové
oblíbenosti a k titulům typu „objev roku“ a „album roku“ v těch
nejvýznamnějších hudebních médiích (první místa ve výročních anketách
časopisů NME, Blender........). To vše se mohlo udát během několika
málo měsíců jen díky opravdové vynalézavosti a kvalitě. Franz Ferdinand
se poutavým způsobem ponořili do popové a rockové hudby osmdesátých let
a oživili ji originálním, osvěžujícím pojetím a dravostí a dynamikou
jedenadvacátého století.
Příslovečný „syndrom obtížného druhého alba“ (který svazuje ruce úspěšným nováčkům) musel působit v tomto případě s mimořádnou silou – vždyť čím výše vystoupáte, tím bolestivější pád vám hrozí. Skromná parta ze zapadlého koutu Skotska měla před sebou několik možností a všechny mohly dopadnout spíše špatně než dobře. Album You Could Have It So Much Better mohlo být natočeno jako volné pokračování debutu, trefit se do očekávání fanouškovských mas a vysloužit si výsměch cynické anglosaské kritiky (která má reálnou moc vás regulérně potopit). Ferdinandi se také mohli jakoby bláznivě pustit zcela novým směrem a riskovat ještě víc (ovšem s jistotou, že je alespoň někdo poplácá po zádech za odvahu). Právě takovéto úvahy dláždí cestu do pekel. Nejlepší je samozřejmě zahrát to, jak vám zobák narostl, jako kdyby okolní svět neexistoval, jako kdyby se žádný megaúspěch nekonal. Přirozenost je vždycky lepší než kalkul.
První kousek, vydaný coby singl Do You Want Me už v srpnu, naznačoval silný populismus. Slušně rozjetá, nadšeně odzbrojující píseň měla v sobě všechno, co si publikum přálo. Opět tu byl model dvourychlostního zpěvného hitu s tanečně zdůrazněným skočným rytmem a charakteristickou melodikou – prostě vnoučátka Blondie v retro sáčkách a s pečlivě pěstěnou patkou. Album však naznačuje snahu vymanit se ze sice svérázného, ale příliš jednoznačně definovaného modelu. Dobrým příkladem je třeba skladba Walk Away, klenutá líbivá melodie, kterou zjemňuje doprovod konvenčně znějící akustické kytary. Fade Together je zase pro změnu opravdová balada s náznaky country, v překvapující poloze se špetkou beatlesovské melodiky. Na opačném pólu stojí zatím nejrychlejší kus v repertoáru, Evil And A Heathen – vypálený od boku jako dekadentní rock´n´roll s vazbícími kytarami a zpěvem prohnaným marylinmansonovským filtrem. Jinde však uslyšíte další variace na soustředěný model debutu (Well That Was Easy, This Boy, What You Meant, I’m Your Villain) – spolehlivě fungující, avšak poněkud předvídatelné hity.
You Could Have It So Much Better se hodnotí obtížně. S větším odstupem je však jasné, že Franz Ferdinand povýšili mezi elitu popmusic a nezařadili se jen do kategorie zázraků na jedno použití. Ostatně ještě těžší než druhé album bývá to třetí. Slyšeli jste o „syndromu fatální trojky“? Být slavný, obdivovaný a úspěšný není holt žádná legrace.
8/10
Příslovečný „syndrom obtížného druhého alba“ (který svazuje ruce úspěšným nováčkům) musel působit v tomto případě s mimořádnou silou – vždyť čím výše vystoupáte, tím bolestivější pád vám hrozí. Skromná parta ze zapadlého koutu Skotska měla před sebou několik možností a všechny mohly dopadnout spíše špatně než dobře. Album You Could Have It So Much Better mohlo být natočeno jako volné pokračování debutu, trefit se do očekávání fanouškovských mas a vysloužit si výsměch cynické anglosaské kritiky (která má reálnou moc vás regulérně potopit). Ferdinandi se také mohli jakoby bláznivě pustit zcela novým směrem a riskovat ještě víc (ovšem s jistotou, že je alespoň někdo poplácá po zádech za odvahu). Právě takovéto úvahy dláždí cestu do pekel. Nejlepší je samozřejmě zahrát to, jak vám zobák narostl, jako kdyby okolní svět neexistoval, jako kdyby se žádný megaúspěch nekonal. Přirozenost je vždycky lepší než kalkul.
První kousek, vydaný coby singl Do You Want Me už v srpnu, naznačoval silný populismus. Slušně rozjetá, nadšeně odzbrojující píseň měla v sobě všechno, co si publikum přálo. Opět tu byl model dvourychlostního zpěvného hitu s tanečně zdůrazněným skočným rytmem a charakteristickou melodikou – prostě vnoučátka Blondie v retro sáčkách a s pečlivě pěstěnou patkou. Album však naznačuje snahu vymanit se ze sice svérázného, ale příliš jednoznačně definovaného modelu. Dobrým příkladem je třeba skladba Walk Away, klenutá líbivá melodie, kterou zjemňuje doprovod konvenčně znějící akustické kytary. Fade Together je zase pro změnu opravdová balada s náznaky country, v překvapující poloze se špetkou beatlesovské melodiky. Na opačném pólu stojí zatím nejrychlejší kus v repertoáru, Evil And A Heathen – vypálený od boku jako dekadentní rock´n´roll s vazbícími kytarami a zpěvem prohnaným marylinmansonovským filtrem. Jinde však uslyšíte další variace na soustředěný model debutu (Well That Was Easy, This Boy, What You Meant, I’m Your Villain) – spolehlivě fungující, avšak poněkud předvídatelné hity.
You Could Have It So Much Better se hodnotí obtížně. S větším odstupem je však jasné, že Franz Ferdinand povýšili mezi elitu popmusic a nezařadili se jen do kategorie zázraků na jedno použití. Ostatně ještě těžší než druhé album bývá to třetí. Slyšeli jste o „syndromu fatální trojky“? Být slavný, obdivovaný a úspěšný není holt žádná legrace.
8/10
Walk Away
The Fallen
Do You Want To
Eleanor Put Your Boots On
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář