Depeche Mode - Playing the Angel
19. 5. 2007
Kdo je v kapele obecně ten nejdůležitější? Autor hudby, zpěvák, textař,
nebo ten, který ve studiu hýbá čudlíky? První tři možnosti získají asi
hodně hlasů, ale divili bychom se, kdyby někdo z vás volil variantu D.
No a přece to může být pravda, jak ukazuje příklad Depeche Mode. Když v
roce 1995 odcházel od kultovní skupiny ten nejméně nápadný člen, Alan
Wilder, málokoho napadlo, že jeho absence bude v následujících
výtvorech tak citelná. Trio alb - Ultra, Exciter a nyní vydané Playing
the Angel - však nepřímo dokazuje, že to byl právě on – producent a
studiový inženýr DM, kdo se (možná i největší měrou) podílel na
jedinečnosti DM. Hovoříme zde o hudbě, která byla vždy silně definována
zvukem a atmosférou. Zodpovědnost za tyto komponenty vždy ležela na
Wilderových bedrech. Ten, dokud byl členem kapely, se navíc stále
zlepšoval. Black Celebration bylo lepší než Some Great Reward, Violator
lepší než Music for the Masses a absolutního (a pravděpodobně již
nepřekonatelného) vrcholu dosáhli hoši v Songs of Faith and Devotion.
Martin Gore nezačal psát horší texty (ba naopak) a nejspíš zůstává i stejně kvalitním skladatelem. David Gahan je stále majitelem jednoho z nejcharakterističtějších hlasů v pop music, ale chybí tu Wilderův umělecký cit pro celek, který by povýšil úsilí všech nad pouhé stylové cvičení. Roztěkané Ultra problémy pouze naznačilo, Exciter se v nich téměř utopilo a po dalších čtyřech letech tedy vychází Playing the Angel, dílo, které mělo dostatek času je vstřebat, reflektovat a nalézt konečně řešení. Podařilo se? Do jisté míry ano. DM mohou mluvit o štěstí, když po dvaceti letech se znovu dostává do módy zvuk a styl, který oni sami spoludefinovali. Industriální synthipopové retro je solidním základem koncepce, která dává vyniknout půvabu Goreových skladeb. Playing the Angel není vynikající album, stále tu chybí osobnost “objektivního” dozoru (třeba Macro je příliš strojené, bezdůvodně okázalé, The Sinner in Me či Damaged People naopak obsahují příliš málo zajímavé hudby na příliš velké ploše), ale určitě představuje zatím nejzdařilejší pokus o vyrovnání se se ztrátou klíčového člena skupiny. Přesto, jakkoli úvod tohoto článku vyzněl možné přehnaně jednoznačně, mezi wilderovským a nynějším obdobím DM zůstává propast.
8/10
Martin Gore nezačal psát horší texty (ba naopak) a nejspíš zůstává i stejně kvalitním skladatelem. David Gahan je stále majitelem jednoho z nejcharakterističtějších hlasů v pop music, ale chybí tu Wilderův umělecký cit pro celek, který by povýšil úsilí všech nad pouhé stylové cvičení. Roztěkané Ultra problémy pouze naznačilo, Exciter se v nich téměř utopilo a po dalších čtyřech letech tedy vychází Playing the Angel, dílo, které mělo dostatek času je vstřebat, reflektovat a nalézt konečně řešení. Podařilo se? Do jisté míry ano. DM mohou mluvit o štěstí, když po dvaceti letech se znovu dostává do módy zvuk a styl, který oni sami spoludefinovali. Industriální synthipopové retro je solidním základem koncepce, která dává vyniknout půvabu Goreových skladeb. Playing the Angel není vynikající album, stále tu chybí osobnost “objektivního” dozoru (třeba Macro je příliš strojené, bezdůvodně okázalé, The Sinner in Me či Damaged People naopak obsahují příliš málo zajímavé hudby na příliš velké ploše), ale určitě představuje zatím nejzdařilejší pokus o vyrovnání se se ztrátou klíčového člena skupiny. Přesto, jakkoli úvod tohoto článku vyzněl možné přehnaně jednoznačně, mezi wilderovským a nynějším obdobím DM zůstává propast.
8/10
Precious
A Pain That I´m Used To
Suffer Well
další klipy
(pooky, 24. 4. 2008 16:56)