Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


V Horách Šílenství 2

4. 2. 2007
V Horách Šílenství

VI.

Bylo by zdlouhavé, kdybych měl dopodrobna a postupně líčit naše putování oním jeskyňovitým, prastarým bludištěm dávných zdí; oním obludným doupětem starobylých tajemství, jímž se nyní poprvé po bezpočtu věků rozléhala ozvěna lidských kroků. Je to pravda obzvláště ve světle skutečnosti, že velká část strašlivého dramatu a zjištění se vyjevila na základě pouhého studia všudypřítomných nástěnných plastik. Pravdu našich odhalení do značné míry potvrdí fotografie těchto plastik a je jen škoda, že jsme s sebou neměli větší zásobu filmu. Nakonec jsme poté, co nám fotografický materiál dosel, museli sáhnout po notesech a jisté výrazné artefakty zaznamenat jen v hrubých náčrtcích.
Budova, do níž jsme právě pronikli, se vyznačovala závratnou velikostí a propracovaností a vzbuzovala v nás mocnou představu architektury oné nepoznané geologické minulosti. Vnitřní přepážky byly méně bytelné než vnější zdi, ale ve spodních partiích byly výtečně zachovány. Celou strukturu charakterizovala spletitá komplexnost, již podtrhovaly i zvláštně nepravidelné rozdíly v úrovních jednotlivých podlaží. Kdyby nebylo papírového značení, už na začátku bychom se bezpochyby ztratili. Nejdříve jsme se rozhodli prozkoumat horní zchátralejší část, a proto jsme se labyrintem začali šplhat nějakých třicet metrů vzhůru do míst, kde do polárního nebe zasněženě a poničeně zela nejvyšší řada komnat. Stoupali jsme po strmých, příčně žebrovaných kamenných rampách či nakloněných plošinách, jež všude plnily funkci schodišť. Místnosti, na něž jsme narazili, byly všemožných tvarů a velikostí, sahajících od pěticípých hvězd k trojúhelníkům a dokonalým krychlím. Lze bezpečně říci, že v průměru zaujímaly 9x9 metrů podlahové plochy a sahaly šest metrů do výšky; existovalo tu však i mnoho rozlehlejších místností. Jakmile jsme si zevrubně prohlédli horní oblast a vrstvu ledu, patro po patře jsme sestoupili i do zanořené části, kde jsme si záhy uvědomili, že se nacházíme v pokračujícím bludišti vzájemně propojených komnat a chodeb, rozprostírajících se patrně v neomezeně rozsáhlém prostoru i mimo hranice této konkrétní budovy. Kyklopská masivnost a gigantičnost všeho kolem na nás začala působit podivně stísňujícím dojmem; a ve všech tvarech, rozměrech, poměrech, dekoracích a stavebních detailech této hříšně starobylé budovy bylo cosi mlhavě, ale hluboce nelidského. Na základě kamenných plastik jsme si brzy uvědomili, že toto nestvůrné město je staré mnoho milionů let.
Dosud nedokážeme vysvětlit technické principy, jichž bylo využito při nezvyklém vyvažování a sestavování ohromných kamenných mas, ačkoli bylo jasné, že stavitelé se do velké míry spoléhali na užití principu oblouku. Z místností, jež jsme navštívili, bylo vyklizeno veškeré přenosné zařízení, kterážto okolnost nás ujistila v přesvědčení, že město bylo opuštěno po úvaze. Hlavní dekorací byl skoro univerzální systém nástěnných plastik, jež místnosti zdobil v souvislých devadesát centimetrů širokých horizontálních pásech, střídajících se po celé výšce zdi se stejně tak širokými pásy geometrických arabesek. V tomto uspořádání by se sice našly výjimky, ale jeho převaha byla zarážející. Kolem některých pásů arabesek byla nicméně často zasazena řada hladkých kartuší obsahujících podivně vzorovaná uskupení teček.
Záhy jsme seznali, že technika je vyzrálá, procítěná a esteticky vyspělá na nejvyšší stupeň civilizovaného mistrovství; ačkoli byla v každém ohledu zcela cizí jakékoli známé umělecké tradici lidstva. Nikdy jsem nespatřil sochařské dílo, jež by se jí jen přiblížilo jemností provedení. I ty nejmenší detaily spletité vegetace či živočišného života byly navzdory smělé velikosti děl vyvedeny se zdrcující sugestivností; konvenční obrazce byly zase zázraky propracované. složitosti. Arabesky prozrazovaly hluboké porozumění matematickým principům a byly zhotoveny ze záhadně symetrických oblouků a úhlů vycházejících z násobku pěti. Pásy s vyobrazeními se držely vysoce formalizované tradice a nabízely zvláštní zacházení s perspektivou; vyznačovaly se však uměleckou sdělností, jež nás hluboce zasáhla i navzdory zející propasti vzdálených časových období. Umělecká metoda vycházela z nezvyklé juxtapozice příčného řezu a dvojrozměrné siluety a vyjadřovala analytickou psychologii překonávající myšlení jakékoli známé dávné civilizace. Je zbytečné pokoušet se o srovnání tohoto umění s čímkoli, co se vystavuje v našich muzeích. Ti, kdož si prohlédnou fotografie, nejbližší analogii naleznou patrně v určitých groteskních představách těch nejodvážnějších futuristů.
Síť arabesek sestávala veskrze ze zapuštěných linek, jejichž hloubka se na nezvětralých stěnách pohybovala od dvou a půl do pěti centimetrů. V místech, kde se objevovaly kartuše se skupinami teček - evidentně šlo o nápisy v jakémsi neznámém a prehistorickém jazyku a abecedě -, hloubka arabesek dosahovala snad čtyř centimetrů a tečky byly zasazeny snad o centimetr níže. Obrazové pásy byly vyvedeny v mělkém kuželovém reliéfu, přičemž jejich pozadí se nacházelo přibližně pět centimetrů pod úrovní povrchu zdi. U některých exemplářů jsme rozeznávali stopy po původní koloraci, ačkoli na většině míst barvivo, jehož mohlo být na plastikách užito, rozložilo a zahladilo působení nekonečných věků. Čím více jsme tuto úžasnou techniku studovali, tím více jsme tyto věci obdivovali. Pod jejich strohým tíhnutím ke konvenčnosti bylo možné odtušit jemné a přesné pozorovací a výtvarné schopnosti umělců; ostatně sám konvenční přístup sloužil k symbolizování a zdůraznění skutečné podstaty či zásadní odlišnosti každého znázorněného subjektu. Cítili jsme také, že mimo tyto rozpoznatelné přednosti se v dílech skrývá ještě něco navíc, což však našimi smysly nebylo již uchopitelné. Určité občasné tahy skýtaly nezřetelné náznaky skrytých symbolů a podnětů, jejichž hluboký a silný význam by nám odhalilo jen komplexnější či odlišné smyslové ústrojí.
Náměty soch zjevně vycházely ze života ztracené epochy, kdy byly vytvořeny, a obsahovaly ohromné množství historických odkazů. Právě tento abnormální sklon zmizelé rasy dokumentovat své dějiny - okolnost, jež nám shodou náhod hrála do karet - způsobil, že pro nás plastiky začaly představovat ohromující zdroj informací; což nás vedlo k tomu, abychom jejich fotografie a přepisy zohlednili před vším ostatním. V některých místnostech převládající styl dekorací nahradily mapy, astronomická schémata a další vědecká vyobrazení velkých měřítek; tyto věci naivně a strašlivě stvrzovaly skutečnosti, jež jsme vyčetli už z obrazových vlysů a arabesek. Naznačím-li zde, na co poukazoval celek, doufám, že u těch, co mi vůbec uvěří, mé líčení nevzbudí zvědavost překonávající zdravou opatrnost. Bylo by tragické, kdyby se někdo nechal vlákat do této říše smrti a hrůz na základě varování, jež jej měla naopak odradit.
Stěny s plastikami narušovala protáhlá okna a masivní tři a půl metru vysoké dveřní otvory; v oknech i dveřích bylo na několika místech zachováno zkamenělé dřevěné deštění - pečlivě vyřezávané a vyleštěné - původních okenic či dveřních výplní. Všechny kovové součásti zmizely už před dávnou dobou; několikero dveří však zůstalo stát na svých místech a při postupu z jedné místnosti do druhé jsme je museli násilím otevírat. Občas jsme narazili na dochované okenní rámy s podivnými průhlednými tabulkami - většinou elipsovitého tvaru; rozhodně jich ale nebylo nijak mnoho. Nacházeli jsme rovněž hojné výklenky pozoruhodné velikosti, zpravidla prázdné, nicméně tu a tam se v nich vyskytoval nějaký bizarní objekt vymodelovaný ze zeleného mastku, jenž byl buď rozbitý, nebo nepříliš zajímavý, aby nám stál za ukořistění. Jiné otvory měly bezpochyby souvislost s dávnými mechanickými zařízeními - vytápěním, osvětlením a podobně -, na jejichž využití upomínala řada plastik. Stropy byly obvykle hladké, někde však byly vykládané zeleným mastkem či jinými kachlíky, z nichž většina nyní chyběla. I podlahy byly dlážděné těmito kachlemi, ačkoli převažovalo využití prostého kamene.
Jak jsem již uvedl, nezůstal tu žádný nábytek či jiné movité věci. Jaké zvláštní vybavení kdysi plnilo tyto ponuré, ozvěnami znějící místnosti, bylo ale zřejmé z vyobrazení na stěnách. Nad ledovým příkrovem byly podlahy většinou posety hromadami suti, smetí a rozvalin; hlouběji však tento stav nebyl zřetelný do tak velké míry. V některých níže položených místnostech a chodbách jsme nenarazili na nic jiného než písčitý prach nebo starobylý minerální povlak, zatímco jinde se šířilo zlověstné ovzduší jakoby po nedávném úklidu. Samozřejmě že v místech, kde došlo k trhlinám či ke zřícením, byly nižší polohy stejně tak plné drti jako místa blíže povrchu. Před naprostou tmou zachraňoval vnitřní části stavby centrální dvůr - jak tomu bylo i u jiných budov, jež jsme si prohlíželi ze vzduchu. V horních místnostech jsme tudíž museli používat elektrické svítilny jen zřídka, a to při studiu detailů kamenných plastik. Nicméně pod ledovou vrstvou se šero prohloubilo a v řadě částí spletitého přízemí jsme vstupovali do míst, kde vládla jen černočerná tma.
Aby si někdo dokázal vytvořit byť jen matnou představu o našich myšlenkách a pocitech při vstupu do tohoto ztichlého labyrintu nelidských staveb, je třeba, aby si v mysli sladil beznadějně znepokojivý chaos prchavých nálad, vzpomínek a dojmů. Naprosto děsivá starodávnost a smrtonosná bezútěšnost tohoto místa by dokázaly zdrtit skoro každého citlivého člověka, ale k těmto prvkům bylo třeba přičíst i nedávné hrůzné události v táboře a odhalení, k nimž tak záhy došlo při zkoumání strašlivých nástěnných plastik všude kolem nás. Jakmile jsme narazili na jistou dokonale zachovanou část nástěnných vyobrazení, stačil nám jen krátký pohled, abychom poznali obludnou pravdu - pravdu, o níž by bylo naivní tvrdit, že jsme ji s Danforthem nezávisle na sobě netušili už dříve, byť jsme si dávali pečlivý pozor, abychom na ni jeden před druhým ani v nejmenším nepoukazovali. Nyní už nemohlo být ani jediné milosrdné pochyby o povaze bytostí, které postavily a obývaly toto příšerné mrtvé město před miliony let, kdy se předchůdci lidí nacházeli na úrovni primitivních savců a kdy se po tropických stepích Evropy a Asie proháněli obrovití dinosauři.
Původně jsme se zoufale drželi jiné možnosti a trvali jsme na tom - každý v duchu sám pro sebe -, že všudypřítomnost motivu pěticípé hvězdy neznamená nic více než Určité kulturní či náboženské velebení pradávného přírodního objektu, jenž v sobě tak zřetelně ztělesňoval charakter pěticíposti; podobně jako dekorativní motivy minojské Kréty velebily posvátného býka, egyptské motivy velebily skarabea, římské vlka a orla a totemy nejrůznějších divošských kmenů pak další zvířata. K tomuto útočišti jsme se však nadále uchylovat nemohli; museli jsme čelit otřesnému poznání, které čtenář těchto stránek bezpochyby vytušil už před dlouhou dobou. Ani teď takřka nejsem schopen uvést tyto skutečnosti černé na bílém, ale snad to nebude ani nutné.
Bytosti, jež kdysi toto obludné město zbudovaly a žily v něm za doby dinosaurů, nebyly žádnými dinosaury, nýbrž něčím mnohem horším. Dinosauři byla nová a skoro nemyslící zvířata - stavitelé tohoto města však byli moudří a staří a zanechali po sobě otisky v materiálu, s nímž bylo manipulováno už skoro před miliardou let... v materiálu, s nímž bylo manipulováno předtím, než opravdový život na zemi překonal fázi buněčných struktur... v materiálu, s nímž bylo manipulováno předtím, než se skutečný život na zemi vlastně zrodil. Šlo o stvořitele a zotročovatele onoho života a nade vší pochybnost i o původce dávných ďábelských mýtů, o nichž se bázlivě šeptá v textech, jako jsou Pnakotické rukopisy a Necronomicon. Šlo o Prastaré, kteří sem pronikli za časů, kdy Země byla ještě mladá - o bytosti, jejichž podstatu utvářela cizorodá evoluce a jež disponovaly silami, které tato planeta nikdy nezplodila. A když si pomyslím, že ještě předcházejícího dne jsme se s Danforthem dívali na pozůstatky jejich tisíce let zkamenělých těl... a že je chudák Lake a jeho skupina spatřili v úplné podobě...
Je samozřejmě nemožné, abych zde ve správném pořadí popisoval postup, díky němuž jsme nabyli své znalosti o oné obludné kapitole předlidského života. Po počátečním šoku způsobeném oním určitým objevem jsme se na chvíli museli zastavit, abychom nabrali nové síly, a teprve ve tři hodiny jsme se vydali na systematický průzkum. Sochy v budově, do níž jsme pronikli, byly poměrně nedávného data - o stáří zhruba dvou milionů let -, jak jsme zjistili z jejich geologických, biologických a astronomických charakteristik; a vyjadřovaly umění, které by si ve srovnání se vzorky, jež jsme našli v jiných stavbách po přejití mostů pod ledovým příkrovem, zasloužilo označení dekadentní. Zdálo se, že jedna budova vysekaná z kamenné masy sahá svým původem do doby před čtyřiceti či snad padesáti miliony lety - do období staršího eocénu či mladší křídy - a obsahuje basreliéfy, jejichž umělecké provedení překonávalo všechno ostatní, co jsme dosud objevili, tedy s jednou strašlivou výjimkou. Shodli jsme se, že jde o nejstarší obytnou strukturu, kterou jsme prošli.
Kdybych se nemohl opřít o snímky, jež hodlám zanedlouho zveřejnit, o našich nálezech a závěrech bych nikdy nehovořil, abych nebyl označen za šílence a uvrhnut za mříže. Ovšem že ty úplně nejranější části mého nesourodého vyprávění - týkající se předzemské existence bytostí s hvězdicovitými hlavami odehrávající se na jiných planetách, v jiných galaxiích a v jiných vesmírech - lze pohodlně interpretovat jako fantaskní mytologii stvořenou samými vetřelci; nicméně tyto části někdy zahrnovaly obrazy a nákresy tak zlověstně blízké posledním objevům našich matematiků a astrofyziků, že nevím, co si mám o všem myslet. Až zveřejním své fotografie, nechť situaci posoudí jiní.
Je přirozené, že žádná série plastik, na něž jsme narazili, nelíčila více než zlomek souvislé historie; stejně tak jsme se ani zdaleka nemohli s celou historií seznamovat v pořadí, v jakém se odvíjela. Některé rozsáhlé komnaty tvořily, pokud šlo o vyjádřené obrazy, nezávislé jednotky, zatímco v jiných případech bylo možné sledovat souvislou kroniku v řadě místností a chodeb. Nejlepší mapy a nákresy se nacházely na stěnách děsivé propasti nořící se i pod úroveň dávného přízemí - jeskyně o velikosti asi šedesáti čtverečních metrů a o výšce asi osmnácti metrů, která skoro jistě fungovala jako jakési vzdělávací středisko. V různých místnostech a budovách docházelo ke spoustě zarážejícího opakování stejných námětů; neboť bylo zřejmé, že jisté kapitoly zkušenosti a jisté přehledy či fáze dějin rasy se těšily u různých umělců či obyvatel zvláštní oblibě. Občas nám však alternativní verze stejného tématu pomáhaly při určování sporných míst a vyplňování mezer.
Stále mne překvapuje, že jsme dokázali vyvodit tolik skutečností v tak krátkém čase, který jsme měli k dispozici. Samozřejmě že i teď pracujeme pouze s velmi hrubými odhady; z nichž se řada zrodila až později na základě studia fotografií a nákresů. Je možné, že právě důsledky tohoto pozdějšího bádání - oživené vzpomínky a mlhavé dojmy působící v souvislosti s jeho obecnou citlivostí a s oním domnělým hrůzným zážitkem, o jehož povaze mi nechce nic sdělovat - se přímo podepsaly na Danforthově současném nervovém zhroucení. Tomuto jsme se však vyhnout nemohli; není možné, abychom zveřejnili své srozumitelné varování, aniž bychom získali co možná nejvíce informací; a varovat ostatní je naprosto zásadní. Jisté přežívající vlivy v onom neznámém antarktickém světě narušeného času a cizích přírodních zákonů nám velí, abychom zabránili jakémukoli dalšímu průzkumu.

VII.
Celá historie, tak jak se nám ji podařilo rozplést, se zanedlouho objeví v oficiálním věstníku Miskatonické univerzity. Na tomto místě uvedu poněkud nesourodě a chaoticky pouze několik nejvýznamnějších poznatků. Ať už jde o mýtus či něco jiného, plastiky popisují, jak z hlubin mezihvězdného prostoru přišly na rodící se, stále ještě neživou Zemi bytosti s hvězdicovitými hlavami - vyprávějí o příchodu jejich i o příchodu řady dalších cizích tvorů, kteří se za určitých dob vydávají na cesty do vesmíru. Zdá se, že byly schopné pohybovat se mezihvězdným éterem za využití svých ohromných blanitých křídel - čímž zvláštním způsobem stvrzují folklorní zkazky lidí z vysočiny, o nichž mi kdysi dávno říkal jeden kolega historik. Žily do značné míry pod vodou, stavěly si fantastická města a s neznámými protivníky sváděly strašlivé bitvy, při nichž užívaly důmyslná zařízení na bázi dosud nepoznaných energetických principů. Jejich vědecké i technické vědomosti zjevně daleko přesahovaly znalosti naší dnešní civilizace, ačkoli jejich pokročilejších a propracovanějších forem využívaly, jen když byly nuceny. Několik soch naznačovalo, že prošly stadii mechanizované existence na jiných planetách, ale ustoupily od nich, jakmile zjistily, že její důsledky je emocionálně neuspokojují. Nadpřirozená houževnatost organismu a jednoduchost přirozených potřeb jim podivně umožnila přežívat i v prostředí vysoké náhorní plošiny, aniž by se musely uchylovat ke konzumaci specializovanějších plodů umělého šlechtitelství či dokonce k užívání šatstva kromě případů, kdy se musely chránit před nepřízní počasí.
Pozemský život stvořily v moři - využívajíce dostupného materiálu podle dlouho tradovaných metod - nejprve kvůli potravě, poté i pro jiné účely. K pokročilejším experimentům došlo až po likvidaci nejrůznějších kosmických protivníků. Totéž uskutečnily i na jiných planetách; vyráběly nejen potřebné potraviny, nýbrž i určité mnohobuněčné protoplazmatické masy, schopné v hypnotickém stavu formování svých tkání do nejrůznějších druhů provizorních orgánů; čímž si vytvářely ideální otroky pro vykonávání náročné obecně prospěšné práce. Tyto slizké organické masy byly bezpochyby tím, co Abdul Azhared ve svém děsivém Necronomiconu šeptem nazýval "shoggothy", třebaže tento šílený Arab opatrně připustil jejich pozemskou existenci pouze ve snech lidí žvýkajících určitou rostlinu s obsahem alkaloidů. Jakmile Prastaří s hvězdicovitými hlavami na této planetě synteticky vytvořili své jednoduché potravinové formy a vyšlechtili si dostatečnou zásobu shoggothů, umožnili i jiným buněčným strukturám, aby se vyvinuly do podob živočišného a rostlinného života, s nimiž pak měli dále nejrůznější úmysly.
S využitím shoggothů, jejichž končetiny mohly být uzpůsobeny ke zvedání nesmírných břemen, se z malých, nízkých podmořských měst staly ohromné a závratné kamenné labyrinty podobné těm, jež později vyrostly i na souši. Mimořádně přizpůsobiví Prastaří trávili v jiných končinách vesmíru na souši velkou část času a pravděpodobně si uchovali řadu tradic spjatých s pevninským stavitelstvím. Když jsme studovali architekturu všech těchto prehistorických budov včetně těch, jejichž starobylými chodbami jsme nyní procházeli, lámali jsme si hlavu nad prazvláštní shodou náhod, kterou jsme se doposud nepokusili vysvětlit, dokonce ani sami sobě. Na basreliéfech byly zřetelně vyvedeny vrcholky budov, jež ve skutečném městě kolem nás přirozeně už velice dávno zvětraly do beztvarých rozvalin. Plastiky představovaly gigantické shluky jehlovitých vížek, jemných ozdobných zakončení některých kuželů a hranolů a řady tenkých horizontálních zoubkovaných kotoučů, jimiž byly osázeny válcovité sloupce. Šlo o totéž, co jsme spatřili v nesmírné a zlověstné fata morgáně odrážející podobu mrtvého města, v jehož siluetě podobné prvky chyběly už tisíce či desetitisíce let, fata morgáně, která se před našimi nic netušícími zraky vynořila nad neprobádanými horami šílenství při příletu k prokletému táboru ubohého Lakea.
O životě Prastarých, jak pod vodou, tak poté, co se jejich část přesunula na souš, by se mohly napsat celé knihy. Ti z nich, kteří zůstali v mělké vodě, nepřestali využívat do maximální možné míry oči na koncích pěti hlavních hlavových tykadlech a obvyklým způsobem pěstovali nadále i sochařské a písařské umění - psali rydlem na voděvzdorné voskové tabulky. Ti, již přebývali v mořských hlubinách, ačkoli používali k získávání světla zvláštního fosforeskujícího organismu, si skládali obraz svého okolí na základě záhadného speciálního smyslového ústrojí působícího prostřednictvím prismatických brv, umístěných na hlavách - smyslového ústrojí, díky němuž byli Prastaří v případě nutnosti na světle částečně nezávislí. Během sestupu do hlubin se podivně změnila i podoba jejich sochařství a písma, neboť začali využívat určitých patrně chemických procesů nátěrů - jejichž účelem bylo nejspíše zajištění fosforescence -, které nám nedokázaly osvětlit ani basreliéfy. Tyto bytosti se v moři pohybovaly částečně plaváním - za pomoci postranních lilijicových ramen - a částečně chvěním spodní řady chapadel zahrnujících i panohy. Občas se pouštěly i do střemhlavého útoku s využitím dvou čí tří sad vějířovitých rozvinovacích křídel. Na souši používaly zpravidla panohy, ale do velkých výšek či na delší vzdálenosti jim někdy pomáhala i křídla. Řada tenkých chapadélek, do nichž se větvila lilijicová ramena, se vyznačovala nesmírnou jemností, ohebností, silou a přesností koordinace svalstva a nervů, což tvorům zajišťovalo maximální zručnost a obratnost při všech uměleckých a jiných manuálních činnostech.
Odolnost těchto organismů byla skoro neuvěřitelná. Zdá se, že jim nemohl nijak uškodit ani strašlivý tlak na nejhlubších místech mořského dna. Těch několik málo jedinců, co zemřelo, bylo sprovozeno ze světa výhradně násilím, a pohřebišť bylo velice málo. Skutečnost, že své vertikálně pohřbívané zemřelé zahrnovali mohylami se symboly pěticípých hvězd, v nás s Danforthem vzbudila řetězec myšlenek, který si vyžádal potřebu nové přestávky a načerpání čerstvých sil. Bytosti se množily pomocí spór - jako kapraďorosty, jak tušil už Lake -, ale vzhledem ke své zázračné odolnosti a dlouhověkosti, a následnému nedostatku potřeby starat se o svou náhradu, nebyl vývoj nových protostélek nijak podněcován s výjimkou období, kdy bylo nutno kolonizovat nová území. Mláďata rychle vyzrávala a dostávalo se jim vzdělání, o jehož úrovni se nám nemůže ani zdát. Převažující intelektuální a estetický život dosáhl vysokého stupně vývoje a vytvořil mimořádně houževnatou soustavu zvyklostí a institucí, kterou podrobněji popíši ve své chystané monografii. Soustava nabývala jemně odlišných podob v závislosti na tom, zda tvorové žili v moři, či na souši, ale měla stejné základy a hlavní rysy.
Ačkoli bytosti mohly, podobně jako rostlinstvo, přijímat výživu z anorganické hmoty, dávaly mnohem radši přednost potravě organické, zvláště pak živočišné. Ve vodě se živily syrovými mořskými organismy, ale na souši je tepelně opracovávaly. Lovily zvěř a kvůli masu chovaly i stáda zvířat - která zabíjely ostrými zbraněmi, jejichž nezvyklé stopy na některých zkamenělých kostech naše výprava zaznamenala. Bytosti výtečně snášely všechny běžné teploty a ve svém přirozeném stavu mohly přebývat ve vodě i těsně nad bodem mrazu. Když se však začal stupňovat chlad starších čtvrtohor - před takřka jedním milionem let -, obyvatelé souše se museli uchýlit ke zvláštním opatřením zahrnujícím umělé vytápění; dokud je nakonec vražedná zima nezahnala zpátky do moře. Legenda uváděla, že v době svých prehistorických letů mezihvězdným prostorem přijímali jisté chemické látky a stávali se takřka nezávislými na přijímání potravy, dýchání a termoregulaci; nicméně v době velkého chladu na tuto metodu již zapomněli. Tak či onak, uměle vyvolaný stav nemohli prodlužovat donekonečna, aniž by utrpěli újmy.
S ohledem na nepárovost a polorostlinný charakter neměli Prastaří žádný biologický základ pro rodinnou fázi savčí existence. Zdá se však, že se organizovali v rozsáhlých domácnostech na principu vyhovující prostorové užitečnosti a - jak jsme vyčetli z obrazů zaměstnání a zábavy jednotlivých obyvatel - i odpovídající duševní spřízněnosti. Při zařizování svých domovů soustředili veškeré věci uprostřed ohromných místností, čímž si vytvářeli volný prostor pro dekoraci stěn. O osvětlení se v případě suchozemských obyvatel starala zařízení pravděpodobně elektrochemické povahy. Na pevnině i na moři bytosti používaly podivné stoly, židle a pohovky podobné válcovitým rámům - protože odpočívaly a spaly ve vzpřímené poloze se složenými chapadly - a přihrádky pro zavírací soustavy tečkovaných tabulek, jež představovaly jejich knihy.
Vláda byla zjevně složitě konstruovaná a pravděpodobně socialistického zaměření, i když z nalezených plastik nebylo možné vyvodit nic směrodatného. V oblasti probíhala čilá obchodní aktivita, jak přímo v místě, tak mezi jednotlivými městy, a jisté drobné žetony ve tvaru hvězdice a opatřené nápisy sloužily jako peníze. Je pravděpodobné, že takovými platidly byly menší z různých nazelenalých mastků nashromážděných naší expedicí. Ačkoli převažovala městská kultura, bytosti se věnovaly i zemědělství a rozsáhlému chovu dobytka. Existovala zde i těžební aktivita a omezená manufakturní výroba. Hojně se cestovalo, ale stálá migrace byla nejspíše poměrně vzácná, pouze s výjimkou ohromných kolonizátorských výprav, díky nimž rasa expandovala. Pro osobní pohyb se neužívaly žádné vnější pomůcky; poněvadž se zdálo, že při přemisťování po souši, ve vzduchu i ve vodě Prastaří sami disponují mimořádně velkou způsobilostí dosahovat vysokých rychlostí. Náklady však vláčela tažná zvířata - shoggothi pod vodou a podivuhodný druh primitivních obratlovců v pozdějším období suchozemské existence.
Tito obratlovci, stejně jako bezpočet dalších forem života - živočišného a rostlinného, mořského, suchozemského a vzdušného -, byli produktem nehlídané evoluční manipulace živých buněk, za níž sice Prastaří stáli, ale která se dostala mimo rámec jejich pozornosti. Byl jim umožněn nekontrolovaný vývoj, protože se nedostávali do žádných konfliktů s dominantní rasou. Obtížné formy byly samozřejmě mechanicky vyhlazovány. Je zajímavé, že na některých posledních sochách, vykazujících největší stopy úpadku, lze spatřit primitivního belhavého savce, využívaného suchozemskými obyvateli občas jako potrava, občas jako zdroj zábavy, u něhož byly nepříliš zřetelně patrné i náznaky pozdějšího opičího a lidského vývoje. Při výstavbě pozemských měst bylo při zvedání ohromných kamenných bloků vysokých věží využíváno zpravidla pterodaktylů se širokými křídly, druhu, o němž paleontologie dosud nic nevěděla.
Houževnatost, s níž Prastaří dokázali přežít nejrůznější geologické proměny a pohyby zemské kůry, hraničila se zázračností. Ačkoli se zdá, že do pozdějších dob přetrvalo jen velmi málo prvních měst - pokud vůbec nějaká -, nedošlo k žádnému přerušení ve vývoji jejich civilizace či při předávání záznamů. Místem jejich prvotního příchodu na Zemi byl Antarktický oceán a je pravděpodobné, že Prastaří nepřišli dlouho poté, co byla ze sousedního jižního Pacifiku vyrvána hmota, z níž byl zformován Měsíc. Podle jedné z plastických map se celá zeměkoule tehdy nacházela pod vodou, přičemž kamenná města se v průběhu věků objevovala stále dále a dále od Antarktidy. Jiná mapa znázorňovala rozsáhlou oblast souše kolem jižního pólu, kde bylo vidět, jak někteří tvorové vytvářejí experimentální sídla, byť jejich hlavní střediska byla přemisťována na nejbližší mořské dno. Pozdější mapy, na nichž tato souš puká, je unášena pryč a vysílá určité odtržené části severním směrem, dávají zarážejícím způsobem za pravdu teoriím o kontinentálních posunech, které v nedávné době zastávali Taylor, Wegener a Joly.
Vynoření nové pevniny v jižním Pacifiku mělo za následek zahájení zásadních změn. Některá podmořská města byla nenávratně zničena, to však nebyla nejhorší pohroma. Z nekonečna kosmu začala na Zemi pronikat jiná rasa - pevninská rasa bytostí podobající se chobotnicím, pravděpodobně odpovídajících bájnému předlidskému plemeni Cthulhu -, která vyvolala obludnou válku, jež na určitou dobu zahnala Prastaré zpátky do moře; což zasadilo nesmírnou ránu narůstajícímu pevninskému osídlování. Později byl uzavřen smír, nové země byly předány plemeni Cthulhu a Prastaří si udrželi vládu nad mořem a starými zeměmi. Došlo k založení nových měst - největší se stavěla v Antarktidě, poněvadž tato oblast prvního kontaktu byla chována v posvátné úctě. Od té doby, stejně jako původně, Antarktida zůstala střediskem civilizace Prastarých a všechna objevitelná města, jež v ní založilo plemeno Cthulhu, byla srovnána se zemí. Pak došlo opět k náhlému ponoření pevnin pacifické oblasti, jež s sebou do hlubin stáhly i město R'lyeh a všechny mimozemské chobotnice, což vedlo k tomu, že se Prastaří znovu ujali neomezené vlády nad planetou, i když je děsil nezřetelný stín, o němž se nechtěli nijak zmiňovat. V pozdější době se jejich města opět rozprostřela po všech pevninských i mořských oblastech zeměkoule - proto ve své chystané monografii doporučuji, aby archeologové provedli v několika velmi vzdálených končinách systematické vrty se zařízením Pabodieho typu.
Přesun z vody na souš se v průběhu času stal obecným trendem; tento pohyb podporovalo i vynořování nových pevnin, ačkoli oceán nebyl nikdy trvale opuštěn. Další příčinou kolonizace pevniny byly i nové potíže spjaté se šlechtěním a zvládáním shoggothů, na nichž záleželo úspěšné přežívání pod vodou. Postupem času, jak smutně dokládaly i plastiky, Prastaří přišli o umění vytváření nového života z anorganického materiálu; což znamenalo, že si museli vystačit s manipulací již existujících forem. Na souši se dalo dobře pracovat s velkými ještěry; ale mořští shoggothi, množící se dělením a získávající nebezpečný stupeň náhodné inteligence, určitou dobu představovali hrozivou potíž.
Od prvopočátku byli ovládáni prostřednictvím hypnotické sugesce ze strany Prastarých, kteří modelovali jejich tuhou, avšak pružnou hmotu do nejrůznějších, v dané chvíli potřebných končetin a orgánů. Nyní ale shoggothi občas schopností sebemodelování používali sami a nezávisle a nabývali různých imitativních forem, jež jim původně vštípili Prastaří sugescí. Je možné, že se u nich vyvinul polostálý mozek, jehož samostatná a občas umíněná vůle odrážela vůli Prastarých, aniž by se jí vždy kořila. Plastická vyobrazení těchto shoggothů nás s Danforthem naplňovala hrůzou a odporem. V normálním stavu šlo o beztvaré bytosti tvořené vazkým rosolem, který vypadal jako shluk bublin. Každý v kulové fázi dosahoval průměru přibližně čtyř a půl metru. Vyznačovali se však neustále proměnlivým tvarem a objemem, přičemž občas spontánně, či na základě sugesce, vyháněli dočasné výrůstky nebo si vytvářeli orgány zraku, sluchu a řeči, jimiž napodobovali své pány.
Jejich podivná nepoddajnost se datuje asi od poloviny permu, přibližně před 150 miliony lety, kdy jim oceánští Prastaří vyhlásili regulérní válku za účelem opětovného podmanění. Obrazy tohoto konfliktu a obvykle bezhlavých, slizem pokrytých Prastarých, padnuvších za oběť vraždění shoggothů, působily i přes propast nekonečných věků neuvěřitelně hrůzostrašně. Prastaří užili proti vzbouřivším se bytostem zvláštní zbraně působící narušení molekulárních struktur a nakonec dosáhli drtivého vítězství. Sochy poté zobrazovaly období, kdy byli shoggothi ozbrojenými Prastarými opět zkroceni a ujařmeni, jako tomu bylo v případě kovbojů a divokých koní na americkém Západě. I když během povstání shoggothi prokázali schopnost přežívat i mimo vodní prostředí, tento vývoj u nich nebyl nijak podporován, protože jejich užitečnost na souši by se jen stěží mohla měřit s potížemi plynoucími z jejich ovládání.
Během jury se Prastaří museli vypořádávat s novou nepřízní osudu v podobě další invaze z mezihvězdného prostoru - tentokrát šlo o polohoubovité, polokorýšovité tvory pocházející z planety ztotožnitelné s dalekým a nedávno objeveným Plutém; tvory bezpochyby odpovídající bytostem figurujícím v určitých bázlivě popisovaných legendách severní vysočiny, jež jsou v Himalájích známí jako Mi-Go, či yetti. Při zápolení s těmito protivníky se Prastaří poprvé od svého příletu na Zemi pokusili vydávat do mezihvězdného éteru, ale navzdory svým tradičním přípravám zjistili, že opustit zemskou atmosféru již nedokáží. Ať už bylo dávné tajemství kosmického pohybu jakékoliv, pro rasu bylo nenávratně ztraceno. Mi-Go nakonec Prastaré vypudili ze severních zemí, ačkoli neměli prostředky, aby je ohrozili i v moři. Starobylá rasa se tak začala postupně stahovat zpátky do své původní domoviny.
Na vyobrazeních bitev jsme si se zaujetím povšimli, že jak plemeno Cthulhu, tak Mi-Go byli patrně tvořeni hmotou radikálně se lišící od námi prozkoumaného složení Prastarých. Nepřátelé Prastarých se uměli měnit a obnovovat způsobem, který byl pro jejich protivníky nemyslitelný, což mne vede k domněnce, že pocházeli z ještě vzdálenějších koutů vesmírného prostoru. Prastaří, navzdory své abnormální houževnatosti a nezvyklým životním pochodům, byly striktně materiální stvoření a svým původem museli vycházet ze známého časoprostorového kontinua; zatímco o prapůvodu ostatních tvorů můžeme spekulovat jen se zatajeným dechem. Toto všechno však přirozeně platí pouze za předpokladu, že nezemské souvislosti a anomálie připisované vetřelcům nejsou pouhými mytologickými konstrukcemi. Lze si představit, že Prastaří si celý kosmický rámec mohli vymyslet proto, aby nějak vysvětlili své porážky; poněvadž zájem o historii a hrdost u nich tvořily základní psychologický prvek. Je signifikantní, že jejich záznamy nehovoří o řadě pokročilých a mocných ras, jejichž pozoruhodné kultury a monumentální města nepřestávají figurovat v jistých záhadných legendách.
Měnící se tvářnost světa na pozadí dlouhých geologických údobí byla ilustrována na mnoha plastických mapách a výjevech se zarážející sugestivitou. V několika případech bude současná věda vyžadovat revizi, zatímco jinde se její smělé vývody dočkaly úžasného potvrzení. Jak jsem již uvedl, hypotéza Taylora, Wegenera a Jolyho, že všechny kontinenty jsou fragmenty prapůvodní antarktické pevninské masy, které pukly působením odstředivých sil a odsunuly se po prakticky kluzkém, níže položeném povrchu - hypotéza, o níž svědčí například do sebe zapadající obrysy Afriky a Jižní Ameriky a způsob, jakým se nakupily a zvedly velké horské masivy - získává z tohoto zlověstného zdroje na značné váze.
Na mapách jasně zobrazujících karbonský svět před sto miliony či více lety bylo možné rozpoznat významné linie zlomu a průrvy, jež měly později oddělit Afriku od tehdy jednolité Evropy (bývalé Valurie z ohavných starodávných legend), Asie, obou Amerik a Antarktidy. Jiné nákresy - a zvláště pak jeden související se založením obrovitého mrtvého města kolem nás, k němuž došlo před padesáti miliony lety - ukazovaly všechny současné kontinenty již jasně odlišené. A na posledních exemplářích, jež jsme měli k dispozici - a které byly vytvořeny patrné v pliocénu - už bylo vidět dosti zřetelně přibližnou podobu dnešního světa, i když Aljaška byla ještě propojena se Sibiří, Severní Amerika Grónskem s Evropou a Jižní Amerika Grahamovou zemí s Antarktidou. Na mapě z karbonu ještě byla celá zeměkoule - oceánské dno i vyzvednuté pevniny - označena symboly rozsáhlých kamenných měst postavených Prastarými, na pozdějších tabulích už však bylo zřetelné postupné stahování směrem k Antarktidě. Poslední exemplář z pliocénu už neznázorňoval žádné města na souši s výjimkou Antarktidy a výběžku Jižní Ameriky, a stejně tak ani žádná podmořská města severně od padesáté rovnoběžky jižní šířky. Bylo vidět, že vědomosti a zájem o severně položené kraje, vyjma studia pobřežních čar, uskutečňovaného patrně během dlouhých výzkumných letů za použití vějířovitých blanitých křídel, mezi Prastarými naprosto vymizely.
Destrukce měst vinou výzdvihu horských pásem, odstředivé popraskání kontinentů, seismické pohyby půdy či mořského dna a další přírodní jevy byly běžně zaznamenávány; a bylo zvláštní sledovat, jak postupem času docházelo ke stále menším obnovám. Zdálo se, že nesmírná mrtvá megalopole, rozprostírající se kolem nás, byla posledním střediskem rasy. Byla vystavěna počátkem křídy poté, co gigantické vzedmutí srovnalo se zemí ještě nesmírnějšího předchůdce stojícího nedaleko. Zhruba tato oblast byla patrně nejposvátnějším místem ze všech, místem, kde se domnělí první Prastaří usadili na pradávném mořském dně. V novém městě - jehož řadu rysů jsme rozeznávali na sochách, ale které se všemi směry rozprostíralo celé stovky kilometrů podél horského masivu mimo dosah našeho leteckého průzkumu - byly údajně zachovány jisté posvátné kameny tvořící část prvního města na mořském dně, jež byly vyzdviženy na světlo po dlouhých epochách v průběhu obecného vrásnění vrstev.

VIII.
Je přirozené, že jsme s Danforthem studovali s obzvláštním zájmem a podivně osobním pocitem úžasu vše vážící se k bezprostřednímu místu, kde jsme se právě nacházeli. Nebylo nijak překvapivé, že místních materiálů byly všude přehršle; a měli jsme štěstí, že jsme na spletité přízemní úrovni města našli dům velice nedávného data, na jehož zdech, byť trochu poškozených nedalekým geologickým zlomem, byly vyvedeny plastiky úpadkového charakteru, které vyprávěly příběh této oblasti i po období znázorněném na pliocenní mapě, z níž jsme o Zemi před příchodem lidí vyčetli své zatím poslední všeobecné informace. Šlo o poslední místo, které jsme si prohlédli do posledního detailu, neboť to, co jsme v něm nalezli, nám poskytlo čerstvý a bezprostřední cíl.
Nacházeli jsme se bezpochyby v jedné z nepodivnějších, nejzáhadnějších a nejstrašlivějších končin zeměkoule. Ze všech existujících pevnin šlo rozhodně o tu nejstarobylejší, takže v nás začalo hlodat přesvědčení, že tato obludná výšina musí opravdu být legendární obávanou plošinou Leng, o níž se nechtěl příliš šířit ani šílený autor Necronomiconu. Ohromné pohoří bylo závratně dlouhé - začínalo jako hornatina v Luitpoldově zemi na pobřeží Weddellova moře a přetínalo prakticky celý kontinent. Opravdu vysoká část se táhla v nesmírném oblouku od míst na 82° jižní šířky a 60° východní délky do oblastí na 70° jižní šířky a 115° východní délky, přičemž její konkávní strana směřovala k našemu táboru a její k moři se blížící konec se nacházel v oblasti dlouhého, v ledu uvězněného pobřeží, jehož kopce zahlédli Wilkes a Mawson u jižního polárního kruhu. Nicméně se zdálo, že znepokojivě blízko se tyčí ještě hrozivější zrůdnosti přírody. Už jsem uvedl, že tyto vrcholy jsou vyšší než Himaláje, ale plastiky mi nedovolují prohlásit, že jsou nejvyšší na celé zemi. Tato neblahá pocta je mimo vší pochybnost vyhrazena pro cosi, co polovina plastik váhala vůbec zaznamenat a čeho se ostatní zhostily jen se zjevnou štítivostí a obavami. Zdá se, že existovala jedna část prapůvodní pevniny - první kus, který se kdy vynořil z vodstev poté, co Země od sebe odmrštila Měsíc a z hvězd sem pronikli Prastaří -, která si vysloužila jen vyhýbavé zmínky jako něco nezřetelně a nevýslovně zlého. Města, jež v ní vyrostla, se rozpadla dříve, než přišel jejich čas, a jak se zjistilo, byla zničehonic opuštěna. Když pak v komančském období oblastí otřásly první zemské pohyby, za nepředstavitelného burácení a zmatku se z ní náhle zvedlo obludné horské pásmo - a Země byla bohatší o své nejvyšší a nejstrašlivější pohoří.
Pokud bylo měřítko plastik správné, tito děsiví velikáni museli dosahovat výšky přes dvanáct kilometrů - což znamenalo, že byli mnohem obrovitější než hory šílenství, které jsme sami přeletěli. Jak se zdálo, táhli se od 77° jižní šířky a 70° východní délky k 70° jižní šířky a 100° stupni východní délky, méně než 480 kilometrů od mrtvého města, takže bychom v mlhavé západní dálce bývali mohli zahlédnout jejich obávané vrcholy, kdyby oblast nezakrýval opalizující opar. Stejně tak jejich severní konec musel být viditelný z dlouhého pobřeží Země královny Mary v oblasti polárního kruhu.
Někteří Prastaří se za dnů úpadku obraceli k těmto horám se zvláštními modlitbami, ale žádný z nich se k nim nepřiblížil ani se neodvážil odhadnout, co leží za nimi. Nespatřilo je žádné lidské oko, a když jsem si prohlížel emoce znázorňované na plastikách, modlil jsem se, aby tomu tak ani nikdy nebylo. Za nimi se kolem pobřeží táhne bariéra vrchoviny - Země královny Mary a císaře Wilhelma - a já děkuji nebesům, že se k těmto kopcům nikdo nedokázal přiblížit ani je zlézt. Ohledně starých zkazek a strachů už jsem přestal být tak skeptický, jak jsem býval, a už se nesměji představám dávného sochaře, že na každém z ponurých vrcholů občas významně prodlévaly blesky a že se dlouhou polární nocí z jedné z oněch děsivých výšin linula nevysvětlitelná záře. Ve starém pnakotickém šeptání o Kadathu v Chladné pustině se může skrývat velmi skutečný a velmi ohyzdný význam.
Ovšem terén v našem bezprostředním okolí nebyl o nic méně podivný, byť se k němu nepojily tak nevýslovné kletby. Brzy po založení města se rozsáhlé pohoří stalo sídlem hlavních chrámů a řada plastik znázorňovala, jaké groteskní a fantastické věže čněly do nebes tam, kde jsme dnes viděli jen podivně visuté krychle a bašty. V průběhu věků se objevily i jeskyně, jež byly vytvarovány do podoby přídavků k chrámům. Postupem dalších epoch všechny vápencové žíly v oblasti vyhloubila podzemní voda, takže se z hor, předhoří a plání pod nimi stal skutečný propletenec vzájemné propojených jeskyní a štol. Mnoho výmluvných basreliéfů ilustrovalo průzkumy hluboko pod zemí včetně finálního objevu pochmurného moře ukrytého v útrobách země.
Tento nesmírný, do nekonečné noci ponořený záliv musela vyhloubit ohromná řeka, která stékala z neprobádaných a strašlivých západních hor a která se původně stáčela na úpatí pohoří Prastarých a podél tohoto masivu pak tekla do Indického oceánu, kam ústila mezi zeměmi Budda a Tottena na Wilkesově pobřeží. Postupně odhlodala vápencové úpatí v místě stáčení, až se nakonec její nenasytný proud dostal k jeskyním podzemních vodstev a připojila se k nim při vymílání hlubšího jícnu. Nakonec se celý její obsah vyprázdnil do dutých kopců a staré řečiště směřující k moři nechal vyschnout. Velká část pozdější metropole, tak jak jsme ji nyní objevili, byla vystavěna právě na tomto původním řečišti. Prastaří, jakmile pochopili, co se stalo, užili svého vždy vyhraněného smyslu pro umění a v úpatí hor, kde se rozsáhlý tok začínal nořit do věčné temnoty, vytesali zdobné sloupy.
Tato řeka, kdysi překlenutá desítkami honosných kamenných mostů, byla zjevně řekou, jejíž mrtvé řečiště jsme spatřili při leteckém průzkumu. Její poloha na různých vyobrazeních města nám pomohla představit si celou scénu tak, jak se nabízela v rozličných fázích nekonečně dlouhé a nekonečně dávné historie. Mohli jsme si tedy spěšně, ale pečlivě načrtnout mapu všech hlavních topografických bodů - náměstí, důležitých budov a tak podobně -, která nám měla sloužit jako vodítko při dalších výzkumech. Ve fantazii jsme si zanedlouho dokázali rekonstruovat celou rozsáhlou megalopoli, jak se vyjímala před jedním, deseti či padesáti miliony lety, poněvadž plastiky nám přesně sdělovaly, jak vypadala ta která budova, hora, náměstí, předměstí, krajina či bujná třetihorní vegetace. Město muselo být opředeno úžasnou a mystickou krásou, a když jsem si ji představoval, skoro jsem zapomněl na studený pocit zlověstné tísně, jíž nelidské stáří města a jeho rozlehlost, neživost, odloučenost a ledový soumrak spoutaly a ujařmily mou duši. Ovšem podle určitých basreliéfů obyvatelé tohoto města sami poznali sevření tísnivé hrůzy; nacházeli jsme totiž pochmurný a stále se opakující typ výjevu, na němž byli Prastaří vyobrazeni při vyděšeném couvám před jistým objektem - který se na obrazech nesměl nikdy objevit -, jenž byl nalezen ve velké řece a o němž se udávalo, že kymácejícími se, zarostlými lesy cykas připlul právě z děsuplných západních hor.
Až ve zmíněném domě s dekadentními plastikami pozdějšího data jsme získali první náznak finální pohromy, která vyústila v opuštění města. Nebylo pochyb o tom, že soch stejného data muselo být všude jinde velmi mnoho, i pokud vezmeme v potaz ochabující energii a aspiraci svízelné a nejisté doby - velmi konkrétní důkazy o existenci dalších vyobrazení jsme ostatně získali zanedlouho. Avšak tato série výjevů byla první a jediná, kterou jsme objevili přímo. Měli jsme sice v úmyslu pokračovat v hledání, ale jak jsem uvedl, bezprostřední situace před nás postavila jiný úkol. Narazili bychom nicméně na určitou hranici - protože jakmile mezi Prastarými zhasla poslední naděje na dlouhé budoucí obývání města, muselo zákonitě dojít i k definitivnímu ukončení tvorby nástěnných dekorací. Poslední ranou civilizaci byl samozřejmě příchod nesmírného chladu, který kdysi spoutával většinu zemského povrchu a který z prokletých pólů nevymizel dodnes - nesmírný chlad, který na opačném konci Země ukončil existenci mytických zemí Lomar a Hyperborea.
Kdy se tato tendence projevila v Antarktidě, je v rámci přesných letopočtů obtížné říci. V současnosti datujeme počátek obecných ledových dob do minulosti vzdálené asi 500 000 let, ale u pólů musela tato strašlivá pohroma začít mnohem dříve. Veškeré kvantitativní odhady zůstávají částečnými dohady; je však dosti pravděpodobné, že dekadentní plastiky byly vytvořeny před mnohem méně než milionem let a že skutečné opuštění města skončilo dlouho před obecně uznávaným začátkem pleistocénu - před 500 000 lety -, uvažujeme-li v rámci celého zemského povrchu.
Na dekadentních sochách byly všude patrné známky řídnoucí vegetace a slábnoucí venkovské existence. V domech byla vyobrazována vytápěcí zařízení a cestovatelé v zimním období se dle obrazů zahalovali do teplých látek. Potom jsme spatřili sérii kartuší (u těchto pozdějších plastik byly celistvé pásy výjevů často přerušovány), která znázorňovala neustále sílící migraci do nejbližších útočišť s teplejším klimatem - někteří Prastaří se uchylovali do podmořských měst u vzdáleného pobřeží, jiní sestupovali labyrinty vápencových jeskyní ve vyhloubených kopcích k nedalekému černému jícnu podzemních vod.
Zdá se, že nakonec to byla právě horská propast, která přijala největší množství kolonizátorů. Částečným důvodem byla bezpochyby tradiční posvátnost tohoto výjimečného místa; ale ke konečnému rozhodnutí mohly přispět i příležitosti, které se zde nabízely při dalším možném využívání velkých chrámů na chodbami provrtaných horských srázech a při uchování rozsáhlého pevninského města jako střediska letního pobytu a základny pro komunikace s různými doly. Spojení starých a nových bydlišť se usnadnilo prostřednictvím několika teras a vylepšení na propojovacích trasách, navíc ze staré metropole byly k černému jícnu vyhloubeny četné přímé tunely - ostře se svažující štoly, jejichž ústí jsme pečlivě zakreslili, podle svých nejuváženějších odhadů, do mapy, na které jsme pracovali. Bylo zřejmé, že přinejmenším dva z těchto tunelů se nacházejí nedaleko místa, kde jsme se vyskytovali; oba se otvíraly v části města ležící na úpatí pohoří, jeden z nich méně než čtyři sta metrů směrem k starobylému řečišti, zatímco druhý ležel přibližně dvakrát tak daleko opačným směrem.
Vypadá to, že v propasti jsou na několika místech mírně se svažující břehy; ale Prastaří vystavěli své nové město pod vodou - zcela jistě kvůli větší pravděpodobnosti uchování stabilní teploty. Zdá se, že skryté moře bylo nesmírně hluboké, takže vnitřní teplo země mohlo zajišťovat obyvatelnost tohoto místa po neurčitě dlouhou dobu. Tvorové patrně necelili žádným velkým obtížím při adaptaci na krátkodobý - a posléze na trvalý - pobyt pod hladinou, protože nikdy nedovolili, aby jim atrofovaly žábry. Nalezli jsme řadu vyobrazení znázorňující, jak měli Prastaří odjakživa ve zvyku navštěvovat své příbuzné žijící pod mořem a jak se koupávali na hlubokém dně své ohromné řeky. Podobně pak rasu uvyklou na dlouhé antarktické zimy nemohla zastavit ani temnota podzemních prostor.
I když styl plastik vykazoval nepochybné dekadentní sklony, pozdější díla se při líčení výstavby nového města v jeskynním moři vyznačovala vskutku epickou šíří. Prastaří se do práce pustili přímo vědecky: v útrobách provrtaných hor lámali odolné horniny a najímali si zkušené dělníky z nejbližšího podmořského města, kteří k výstavbě přistupovali za využití těch nejosvědčenějších metod. Tito dělníci si s sebou přinášeli vše potřebné ke zdárnému uskutečnění nového podniku - tkáň shoggothů, z níž pěstovali nosiče kamení a poté tažná zvířata na dopravu materiálu do jeskynního města, a další protoplasmatickou hmotu, z níž modelovali fosforeskující organismy sloužící jako zdroje osvětlení.
Na dně podzemního města nakonec vyrostla rozsáhlá metropole; svou architekturou se velmi podobala městu na povrchu a její rysy díky precizním matematickým principům odrážejícím se při stavebních pracích vykazovaly poměrně málo stop úpadku. Nově pěstovaní shoggothi narůstali do ohromných rozměrů a projevovali pozoruhodnou inteligenci; na vyobrazeních přijímali a vykonávali všechny pokyny s úžasnou rychlostí. Zdálo se, že s Prastarými komunikovali na základě napodobování jejich hlasů - jakéhosi melodického kvílení, jehož tóny se pohybovaly na široké zvukové škále, pakliže byly správné domněnky ubohého Lakea - a pracovali spíše na základě řečových rozkazů než hypnotické sugesce, jak tomu bylo v minulosti. Byli nicméně drženi pod přísnou kontrolou. Fosforeskující organismy poskytovaly osvětlení s velkou efektivitou a nebylo pochyb o tom, že kompenzovaly ztrátu dobře známých polárních září za nocí v otevřeném prostoru.
Obyvatelé se i nadále věnovali umění a dekoracím, třebaže již s určitými tendencemi k dekadenci. Jako by si tento úpadek uvědomovali i sami Prastaří; a v řadě případů předjímali politiku Konstantina Velikého, když převáželi obzvláště vybrané části starobylých skulptur ze svého pozemského města, podobně jako zmíněný císař, za srovnatelného období úpadku, odvážel nejlepší umění z Řecka a Asie, aby dodal svému novému byzantskému hlavnímu městu větší nádheru, než jaké byli schopni jeho vlastní umělci. To, že přemístění dekorativních bloků nedosáhlo větších rozměrů, bylo jistě spjato se skutečností, že město na pevnině nebylo zpočátku opuštěno úplně. V době, kdy už došlo k odchodu všech obyvatel - a ten musel určitě nastat ještě před citelným nástupem mrazivého pleistocénu -, se Prastaří se svým dekadentním uměním patrně smířili - nebo přestali vnímat vyšší hodnotu starší tvorby. Ztichlé rozvaliny kolem nás tedy nebyly svědkem žádného hromadného odvozu soch; ačkoli ty nejlepší volné sochy, podobně jako další movitosti, odvezeny byly.
Dekadentní kartuše a reliéfy vyprávějící tento příběh, byly, jak jsem již uvedl, poslední, které jsme při svém omezeném pátrání dokázali nalézt. Zanechaly v nás obraz Prastarých přesunujících se tam a zpátky mezi pevninským městem a jeskynním podmořským městem, přičemž ilustrovaly občasný obchod se sídly na oceánském dnu mimo antarktické pobřeží. Touto dobou si už definitivní zánik pevninského města museli uvědomovat i jeho obyvatelé, neboť plastiky zobrazovaly spoustu stop zhoubného působení mrazu. Vegetace chřadla a strašlivé sněhové přívaly ze zimy nedokázaly zcela roztát už ani na vrcholu léta. Ještěří chovy takřka vymřely a savci situaci nesnášeli o nic lépe. Aby bylo možné pokračovat v práci na zemském povrchu, Prastaří se museli uchýlit k přizpůsobení některých amorfních a chladu podivně vzdorujících shoggothů životu na souši; což bylo něco, čemu se Prastaří v minulosti vždy bránili. Velká řeka byla už bez života, i oceán přišel o mnoho ze svých živočišných druhů s výjimkou tuleňů a velryb. Uletěli i všichni ptáci, vyjma velikých pitvorných tučňáků.
Co se stalo poté, jsme mohli jenom odhadovat. Jak dlouho přežilo nové město v podzemní jeskyni? Rozkládá se tam pořád, jako kamenná mrtvola ve věčné temnotě? Zamrzla nakonec podzemní vodstva? Jaký osud čekal města na oceánském dnu? Přesunuli se někteří Prastaří před plížícím se ledovým příkrovem na sever? Současná geologie nenabízí žádné stopy po jejich přítomnosti. Představují děsiví Mi-Go v otevřených končinách severu stále nějakou hrozbu? Může si být někdo jistý tím, co do dnešních dnů přežívá či nepřežívá v černočerných a neprobádaných propastech nejhlubších zemských moří? Tyto věci byly zjevně schopné odolat jakémukoli tlaku - a lidé z moře občas vyloví věru prapodivné artefakty. A vysvětlila surové a záhadné jizvy na antarktických tuleních, jichž si před jednou generací všiml Borchgrevingk, opravdu teorie o vraždících velrybách?
S našimi domněnkami nesouvisely exempláře nalezené Lakem, neboť jejich geologická poloha prokazovala, že pokud šlo o dějiny pevninského města, žily v jeho velmi dávné epoše. Podle svého umístění pocházely z období před třiceti miliony let; takže jsme si spočítali, že za jejich dnů jeskynní město, a vlastně ani sama jeskyně, ještě nemohly existovat. Pamatovaly by si starší scenérie: bujnou třetihorní vegetaci, mladší pevninské město s rozvíjejícím se uměním a mohutnou řeku tekoucí severním směrem podél úpatí rozsáhlého horského masivu ke vzdálenému tropickému oceánu.
A přesto jsme se v myšlenkách k těmto exemplářům museli pořád vracet - zvláště pak k osmi zachovalým kusům, které zmizely z Lakeova děsivě poničeného tábora. Na celé záležitosti bylo cosi abnormálního - ony zvláštní věci, které jsme se usilovně snažili připsat na vrub číhosi šílenství - ony obludné hroby - ono množství a povaha chybějícího materiálu - Gedney - ona nezemská houževnatost pradávných příšer a ony nezvyklé fatální okolnosti, jimž musela celá záhadná rasa čelit... S Danforthem jsme toho v několika uplynulých hodinách viděli víc než dost a byli jsme odhodláni spoustě hrozivých a neuvěřitelných tajemství dávné přírody uvěřit a zároveň o nich pomlčet.

IX.
Již jsem naznačil, že prohlídka dekadentních soch přivodila změnu v našem bezprostředním postupu. Šlo přirozeně o otázku vyhloubených tunelů vedoucích do temného podzemního světa, o jehož existenci jsme původně nic netušili, ale který jsme nyní chtěli dychtivě nalézt a projít. Z velikosti plastik jsme vytušili, že asi půldruhého kilometru dlouhá cesta jedním z prudce klesajících nedalekých tunelů nás dovede na okraj závratných chmurných útesů čnících nad obrovskou propastí, po jejichž srázech vedou ke skalnatému břehu skrytého a potemnělého oceánu příhodné, Prastarými ještě vylepšené stezky. Spatřit toto neuvěřitelné popření běžné reality bylo lákadlem, jemuž jsme po zjištění skutečného stavu věcí nemohli odolat - uvědomovali jsme si však, že pokud cestu chceme zahrnout do programu současného průzkumu, musíme se na ni vydat bez meškání.
Bylo nyní osm hodin večer a my jsme neměli dostatek náhradních baterií, které by našim svítilnám umožnily hořet nepřerušovaně dál. Pod úrovní ledu jsme provedli již tolik průzkumů a nákresů, že baterie fungovaly takřka nepřetržitě pět hodin; a navzdory využití suchých článků měly vydržet už jen asi další čtyři - byť kdybychom nechali jednu svítilnu zhasnutou, a rozsvěcovali ji pouze na obzvláště zajímavých či obtížných místech, mohli bychom ze svítilen dostat i něco více. V gigantických katakombách bychom se beze světla neobešli, a abychom mohli uskutečnit cestu do podzemní propasti, museli jsme se tedy vzdát jakéhokoli dalšího šifrování nástěnných děl. Samozřejmě že jsme měli v úmyslu město navštívit na celé dny a možná týdny intenzivního studia a fotografování - neboť zvědavost už dávno překonala strach -, ale zrovna teď jsme si museli pospíšit. Zásoba papíru ke značení trasy také nebyla nekonečná a my jsme k jejímu navýšení museli jen neochotně obětovat volné notesy či listy určené ke skicování; jeden velký blok jsme tedy oželeli. Kdyby došlo k nejhoršímu, mohli jsme se uchýlit k odsekávání skal - a přirozeně bylo také možné, i v případě, že bychom se opravdu ztratili, dostat se na plné světlo jedním z tunelů, pokud bychom ovšem měli dostatek času na možné pokusy a omyly. Nakonec jsme se tedy nadšeně vydali směrem k nejbližší štole.
Podle plastik, z nichž jsme vytvořili svou mapu, se požadované ústí chodby nemohlo nacházet dále než čtyři sta metrů od místa, kde jsme nyní stáli; prostor mezi námi a vchodem vyplňovaly robustně vyhlížející budovy, jimiž se dalo s velkou pravděpodobností projít i pod úrovní ledu. Ústí samo mělo být v suterénu - v místě nejbližším předhoří - rozlehlé pěticípé budovy zjevně veřejné a snad ceremoniální povahy, na niž jsme se snažili rozpomenout ze svého leteckého průzkumu rozvalin. Při vzpomínce na let se nám však žádná podobná struktura nevybavovala, a my jsme tudíž došli k závěru, že její svrchní část musela být silně poničena nebo byla celá budova kompletně srovnána se zemí při puknutí ledového příkrovu, jehož jsme si povšimli. V takovém případě bychom ústí tunelu nejspíše našli zavalené, takže bychom museli zkusit druhý nejbližší vchod - který se nacházel ani ne půldruhého kilometru na sever. Překážka v podobě koryta řeky nám znemožňovala při této výpravě vyzkoušet i některý z jižnějších tunelů; ostatně, kdyby byla zavalena obě nejbližší ústí, bylo na pováženou, zda by nás kapacita svítilen opravňovala k pokusu u dalšího severněji položeného tunelu - vzdáleného asi kilometr a půl od naší druhé možnosti.
Když jsme se s pomocí mapy a kompasu postupně ubírali zšeřelými chodbami labyrintu - a procházeli místnostmi a chodbami ve všech fázích rozpadu či zachovalosti, šplhali po rampách, přecházeli horní patra a mosty a po rampách zase slézali dolů, nacházeli zatarasené vchody a hromady sutin, tu a tam se hnali výtečně zachovalými a zlověstně vyčištěnými úseky, pouštěli se falešnými odbočkami a opět se vraceli (v kterýchžto případech jsme odstraňovali zavádějící papírové značky, které jsme za sebou zanechávali) a občas narazili na dno otevřené šachty, jíž se prudce či zlehka rozlévalo denní světlo -, opakovaně jsme byli vystavováni lákadlům v podobě zdí plných kamenných plastik Spousta z nich musela líčit příběhy zásadního historického významu a pouze vidina pozdější návštěvy nás smířila s nutností míjet je nyní bez povšimnutí. Nicméně někdy jsme se přece jen zastavili a zapnuli i druhou svítilnu. Kdybychom měli více filmu, zcela jistě bychom se nakrátko zastavovali, abychom si vyfotografovali určité basreliéfy, ale časově náročné ruční překreslování bylo v dané chvíli vyloučeno.
Nyní se opět dostávám k místu, kde čelím silnému pokušení mlčet nebo naznačovat spíše než jednoznačně popisovat. Je však nezbytné, abych zbytek svého vyprávění odhalil, a tím ospravedlnil svůj úmysl odvrátit zájem od jakéhokoli dalšího výzkumu. Proklestili jsme si cestu těsně k vypočítanému místu ústí tunelu - na úrovni prvního patra jsme přešli most vedoucí k čemusi, co se očividně jevilo jako vrchol zašpičatělé zdi, a sešli jsme k rozvalinám chodby obzvláště bohaté na dekadentně propracované a zjevně ceremoniální sochy z pozdějších období umělecké tvorby -, když nás, asi ve 20.30, Danforthův vnímavý mladý nos poprvé upozornil na přítomnost něčeho nezvyklého. Kdybychom s sebou měli psa, domnívám se, že bychom byli varováni už dříve. Zpočátku jsme nedokázali přesně říci, co se stalo s původně křišťálově čistým vzduchem, ale po několika vteřinách velice rozhodně zapracovaly naše vzpomínky. Dovolím si uvést celou věc naprosto jasně. Cítili jsme zápach - zápach, který se matně, jemně a nezpochybnitelně podobal zápachu, při němž se nám zvedly žaludky, když jsme otevřeli nepříčetný hrob hrůzy, kterou pitval chudák Lake.
Samozřejmě že toto uvědomění nebylo v dané chvíli natolik zřetelné, jak je nyní podávám. Nabízelo se několik možných vysvětlení a my jsme si mezi sebou dosti dlouho nerozhodně šeptali. Nejdůležitější však bylo, že jsme neodešli bez dalšího prozkoumání této záhady; pokud jsme totiž dorazili tak daleko, zastrašit nás mohla jen předzvěst jisté pohromy. Naše domněnky byly rozhodně příliš zběsilé, abychom jim dokázali uvěřit. K podobným věcem v normálním světě nedochází. Asi jen čirý iracionální instinkt nás přinutil ztlumit naši jedinou svítilnu - čímž nás přestaly lákat dekadentní a zlověstné sochy, hrozivě se šklebící z tísnivých zdí. Náš postup se zpomalil na opatrné našlapování a plížení se přes stále zanesenější podlahu chodby a hromady suti.
Ukázalo se, že Danforthovy oči i nos jsou lepší než ty mé, protože to byl opět on, kdo si poté, co jsme prošli kolem zpola zasypaných kleneb vedoucích do místností a chodeb v přízemí, jako první povšiml zvláštní podoby sutin. Nevypadaly tak, jak by měly po nepočítaných tisíciletích opuštěnosti, a když jsme opatrně zvýšili intenzitu světla, spatřili jsme, že jimi byla v nedávné době prošlapána jakási stezka. Nepravidelně poházené zbytky zdiva znemožňovaly vyčtení jakýchkoli zřetelných stop, ale na hladších místech byly zřetelné známky po tažení těžkých předmětů. Jednou se nám zdálo, že rozpoznáváme stopy paralelních otisků, snad skluznic. Tehdy jsme se znovu zastavili.
Během této přestávky jsme ucítili - tentokráte zároveň - další zápach. Paradoxně byl současně méně i více děsivý - méně děsivý svým charakterem, ale na tomto místě nekonečně hrůznější okolnostmi, za nichž zde byl cítit... pokud by samozřejmě Gedney... neboť zápach zjevně pocházel z nám dobře známého benzinu.
Naši motivaci od onoho okamžiku nechám k rozboru psychologům. V dané chvíli jsme si uvědomili, že do tohoto potemnělého pohřebiště dávnověku se musela vplížit jakási strašlivá součást hrůz z tábora, a proto jsme už nemohli pochybovat o existenci nepopsatelných věcí - ať už současných či nedávno minulých - v prostoru před námi. Nicméně nakonec jsme dovolili čisté spalující zvědavosti - či úzkosti - či autohypnóze - či mlhavému pocitu zodpovědnosti vůči Gedneymu - či kdovíčemu jinému -, aby nás vehnaly do dalšího pátrání. Danforth znovu šeptem vzpomněl otisk, který údajně spatřil v zákrutu uličky v rozvalinách nad našimi hlavami, a sotva zřetelné melodické kvílení - jež mohlo mít ve světle Lakeovy pitevní zprávy, i navzdory velké podobnosti s ozvuky linoucími se z ústí jeskyní, potenciálně závratný význam -, o němž si myslel, že jen krátce nato zaslechl z nezbadatelných hlubin pod námi. Já jsem mu zase šeptem připomněl, v jakém stavu jsme nalezli tábor - co z něj zmizelo a jak šílenství jediného přeživšího mohlo vyústit v nemyslitelné - v nepříčetnou výpravu přes obludné pohoří a v sestup do hlubin neznámého předvěkého města.
Jeden druhého, ani sami sebe, jsme však nedokázali přesvědčit o ničem definitivním. Zatímco jsme nehnutě stáli, vypnuli jsme obě svítilny a matně jsme si uvědomovali, že okolní tma není absolutní díky stopě denního světla deroucího se i do těchto hloubek. Automaticky jsme se začali pohybovat kupředu, přičemž jsme se nechali vést občasnými záblesky svítilny. Zpřeházená suť v nás zanechala dojem, který jsme nedokázali setřást, a zápach benzinu se jen stupňoval. Očima jsme klouzali po stále větších hromadách zdiva, znepříjemňujících nám postup vpřed, až jsme zakrátko spatřili, že cesta před námi končí. Ohledně zlomu zahlédnutého ze vzduchu se naše pesimistické domněnky beze zbytku naplnily. Naše cesta tunelem nikam nevedla a dokonce jsme neměli dojít ani k suterénu, z něhož vybíhalo ústí jeskynní štoly.
Svítilna, vrhající světlo na groteskně modelované zdi zatarasené chodby, v níž jsme stáli, vykreslovala ve tmě několik dveřních otvorů v různých stadiích neprostupnosti; a právě z jednoho z nich se linul s obzvláštní intenzitou zápach benzinu - v němž se ztrácel i náznak druhého puchu. Když jsme se zadívali upřeněji, spatřili jsme, že u tohoto konkrétního vchodu byla mimo jakoukoli pochybnost nedávno odstraněna suť. Ať už bylo skrytou hrůzou cokoliv, nyní jsme nabyli dojmu, že se nám k ní otvírá přímá cesta. Myslím, že nikomu nepřipadne zvláštní, že před uskutečněním dalšího pohybu jsme si dali dosti na čas.
Ale přesto, když jsme se nakonec do temného klenutého průchodu odvážili, zpočátku jsme se neubránili určitému zklamání. Neboť na podlaze krypty plné soch a úlomků zdí - krypty ve tvaru dokonalé krychle se stěnami o výšce přibližně šesti metrů - nezůstal žádný objekt bezprostředně rozeznatelné velikosti; instinktivně, avšak marně, jsme se tedy na opačné straně začali rozhlížet po dveřích. Hned nato však Danforthův ostrý zrak rozeznal na zemi místo, kde došlo k manipulaci se sutí; a my jsme okamžitě zapnuli obě svítilny na plný výkon. I když to, co jsme v onom světle spatřili, bylo vlastně prosté a banální, vzhledem ke zjevným implikacím tento fakt líčím jen s nejvyšší nechutí. Suť byla v daném místě narychlo zarovnaná a na ní leželo několik nedbale rozesetých malých předmětů; v jednom koutě pak někdo nedávno vylil značné množství benzinu, jež stačilo k tomu, aby vydávalo silný zápach i v ohromné nadmořské výšce této neobyčejné náhorní plošiny. Jinak řečeno, nemohlo jít o nic jiného než o jakýsi druh tábořiště - tábořiště zhotoveného bytostmi na pochodu, kterým, podobně jako nám, zabránila v cestě do propasti nečekaně zatarasená chodba.
Budu teď psát jasně. Poházené věci, jejich drtivá většina, pocházely z Lakeova tábora; tvořily je konzervy otevřené stejně podivným způsobem, jako byly konzervy nalezené na zpustošené základně, spousta vyškrtaných zápalek, tři více či méně záhadné zamazané ilustrované knihy, prázdný kalamář s obrázkovými instrukcemi, zlomené plnicí pero, několik zvláštně rozstříhaných kousků kožešiny a celtoviny, použitá elektrická baterie s návodem k použití, prospekt původně přiložený k našemu typu stanového topidla a hromádka pomačkaných papírů. Už tak to bylo špatné, ale když jsme papíry vyhladili a podívali se, co na nich bylo, narazili jsme na nejhorší. Už v táboře jsme nalezli několik nevysvětlitelně pošpiněných listů, které nás mohly připravit, nicméně vydržet pohled, který jsme papírům věnovali v těchto pradávných kobkách děsivého města, bylo takřka nad naše síly.
I šílený Gedney by mohl nakreslit uskupení teček imitující symboly nalezené na nazelenalých mastcích, jak tomu bylo i v případě nepříčetných pěticípých mohyl; a teoreticky by mohl zhotovit i hrubé, spěšné skicy - různého stupně přesnosti či přesnost naprosto postrádající -, které znázorňovaly sousední části města a značily cestu z kruhovitě zakresleného místa ležícího mimo naši předešlou trasu - místa, jež jsme na plastikách identifikovali jako velkou válcovitou věž a při leteckém průzkumu pak jako ohromnou kruhovou propast - k pěticípé budově, v níž jsme se právě nacházeli, a ústí tunelu v ní ukrytému. Opakuji, že i Gedney mohl tyto skicy vyhotovit; neboť nákresy, jež jsme drželi v rukou, byly zjevně vytvořené jako ty naše, na základě plastik pozdního data nalezených v ledovém labyrintu, byť nešlo o stejná díla, která jsme spatřili a použili my sami. Ovšem tento výtvarný amatér by je nikdy nemohl vyvést zvláštní a sebevědomou technikou snad překonávající, navzdory spěchu a nedbalosti, i dekadentní plastiky, na jejichž základě byly nakresleny - charakteristickou a nezpochybnitelnou technikou Prastarých za dnů největší slávy mrtvého města.
Najdou se lidé, kteří budou tvrdit, že jsme s Danforthem museli být naprosto šílení, když jsme po tom všem nevzali nohy na ramena; neboť naše závěry - navzdory jejich divokosti - byly nyní zcela nezpochybnitelné a takové povahy, o níž se lidem, kteří mé líčení dočetli až na tuto stránku, nemusím vůbec zmiňovat. Možná jsme šílení byli - nenazval jsem totiž ony strašlivé vrchy horami šílenství? Ale mám za to, že podobné rozpoložení - byť nikoli v tak vyhrocené podobě - lze vysledovat i u dobrodruhů stopujících krvelačné šelmy v africké džungli jen proto, aby je mohli vyfotografovat či nastudovat jejich chování. I když jsme tedy byli zpola paralyzováni strachem, uvnitř nás pořád ještě šlehaly plameny úžasu a zvědavosti, které nakonec triumfovaly.
Ovšem že jsme neměli v úmyslu čelit tomu - či těm -, o nichž jsme věděli, že nás předešli; cítili jsme, že v dané chvíli již musí být pryč. Touto dobou už museli najít další nedaleký vstup do podzemního jícnu a vstoupit do kdovíjakých černočerných pozůstatků minulosti, jež na ně v oné nedostižné hlubině mohly čekat - nedostižné hlubině, kterou nikdy předtím sami nespatřili. Pokud byl tento vstup také nepřístupný, vydali se na sever vyhledat další. Pamatovali jsme si, že jsou zčásti nezávislí na světle.
Vzpomenu-li si nyní na onu chvíli, jen stěží si vybavím, jaké přesné podoby nabyly naše nové myšlenky - co to bylo za změnu bezprostředního cíle, která v nás natolik vyostřila pocit očekávání. Rozhodně jsme neměli v úmyslu stavět se tomu, čeho jsme se obávali - nicméně nebudu popírat, že v nás mohlo hlodat nevědomé přání zahlédnout určité věci z nějaké skryté pozorovatelny. Možná jsme se docela nevzdali snahy zahlédnout i podzemní jícen, ačkoli se nám do cesty postavil nový cíl v podobě rozlehlého kruhovitého místa vyobrazeného na pomačkaných nákresech, jež jsme právě našli. Okamžitě jsme je identifikovali jako obludnou válcovitou věž figurující na těch nejranějších plastikách, která se však z výšky jevila pouze jako nesmírný kruhový otvor. Něco na úžasnosti jejího vyobrazení, třebas jen na spěšně načrtnutých skicách, v nás vzbudilo přesvědčení, že její úrovně pod ledovou vrstvou musí stále představovat oblast mimořádného významu. Kruhový bod snad reprezentoval architektonické zázraky, na které jsme ještě nenarazili. Soudě dle soch, na nichž byl vyobrazen, musel být nepředstavitelně starý - a patřil mezi první městské stavby. Plastiky v něm, pakliže byly zachovány, musely být zásadní důležitosti. Navíc mohl tvořit dobré pojítko se světem nahoře - představoval kratší trasu, než byla ta, již jsme nyní pečlivě vyznačovali natrhanými papírky, a pravděpodobně i přístupovou cestu, jíž do hlubin sestoupili ti druzí.
V každém případě jsme si prostudovali úděsné nákresy - jež zcela dokonale potvrzovaly ty naše - a vydali jsme se na cestu ke kruhové struktuře podle uvedené trasy; trasy, kterou naši neznámí předchůdci museli projít už dvakrát. Další blízká brána do propasti se měla nacházet za ní. Není třeba, abych se o našem pochodu - během něhož jsme za sebou zanechávali střídmé množství papírových značek - jakkoli rozepisoval, neboť se odehrával v naprosto stejném duchu jako putování, které nás zavedlo do slepé uličky, vyjma toho, že se držel blíže úrovně země a občas nás zavedl i do chodeb v podzemí. Na několika místech jsme v suti či úlomcích pod nohama zaregistrovali jisté znepokojivé stopy; a jakmile jsme se dostali mimo dosah benzinového zápachu, opět jsme začali slabě - v nárazech - cítit i onen další, odpornější a úpornější puch. Poté, co se směr našeho postupu odchýlil od naší původní trasy, občas jsme okolní zdi osvítili prchavými paprsky jedné svítilny, přičemž jsme si bezmála v každém případě všimli takřka všudypřítomných plastik, jež pro Prastaré musely opravdu představovat hlavní cíl tvůrčí činnosti.
Asi v 21.30, při průchodu klenutou chodbou, jejíž stále více zaledněná podlaha se nacházela patrně už po úrovní země a jejíž strop začínal postupně klesat, jsme před sebou rozeznali silné denní světlo, a mohli jsme tak vypnout svítilnu. Zdálo se, že se blížíme k ohromnému kruhovitému místu a že nejsme nikterak daleko ani od povrchu země s jeho čerstvým vzduchem. Tunel končil obloukem, který byl na tyto megalitické rozvaliny překvapivě nízký, ale i tak jsme toho před výstupem ven mohli zahlédnout mnoho. Za východem se rozprostíralo nesmírné kulaté prostranství - plných šedesát metrů v průměru -, poseté sutinami a zahrnující řadu ucpaných klenutých vchodů, odpovídajících otvoru, z kterého jsme se měli vynořit. Stěny prostranství - všude, kde se jen dalo - byly opatřeny smělými plastikami v podobě spirálových pásů impozantních rozměrů; a navzdory ničivému zvětrání, zapříčiněnému otevřeností celého prostoru, stavěly na odiv uměleckou nádheru mnohonásobně překonávající vše, co jsme dosud poznali. Sutí zavalené dno bylo pokryté silným ledovým příkrovem a my jsme nabyli dojmu, že skutečně nejnižší místo struktury se bude nacházet mnohem hlouběji.
Ústředním objektem celého místa však byla gigantická kamenná rampa, která, poté, co se vyhnula klenutým vchodům ostrým zákrutem do otevřeného dna, se spirálovité vinula po závratné válcovité stěně jako vnitřní protějšek obludných věží či zikkuratů dávného Babylonu. Pouze rychlost našeho letu a perspektiva, která smísila šachtu s vnitřními stěnami věže, nám zabránily, abychom si tohoto architektonického prvku povšimli už ze vzduchu, což mělo za následek, že jsme se rozhodli vyhledat pro přístup do prostoru pod ledovým příkrovem jiný vchod. Pabodie by nám vysvětlil, jaké technické vymoženosti držely rampu na svém místě, ale já s Danforthem jsem mohl konstrukci pouze obdivovat a žasnout nad ní. Na několika místech jsme viděli podpěrné trámy a sloupy, ale jejich množství nemohlo postačovat na vykonávání jejich funkce. Celá rampa byla až k současnému vrcholu věže úžasně zachovalá - kterážto okolnost byla vzhledem k vystavení živlům mimořádně pozoruhodná - a její kryt výrazně napomohl k ochraně bizarních a zneklidňujících kosmických plastik na stěnách.
Jakmile jsme vstoupili do děsivého pološera tohoto monstrózního válcovitého prostoru - starého padesát milionů let a bezpochyby tvořícího jádro nejstarší budovy, na níž spočinul náš zrak -, spatřili jsme, že stěny obepínané rampou se tyčí do závratné výšky plných osmnácti metrů. Což, jak jsme si vybavili na základě leteckého průzkumu, znamenalo, že výška ledu kolem věže dosahovala přibližně dvanácti metrů, neboť zející propast, již jsme zahlédli z letadla, se nacházela na vrcholku asi šest metrů vysoké haldy poničeného zdiva, stíněné ze tří čtvrtin svého obvodu mohutnými oblými zdmi řady vyšších rozvalin. Podle basreliéfů původní věž stála uprostřed ohromného kruhovitého prostranství a dosahovala výše snad 150 či 180 metrů, přičemž ji v blízkosti vrcholu zdobily řady horizontálních kotoučů a kolem horního okraje pak řada jehlicovitých vížek. Většina zdiva se očividně zhroutila spíše ven než dovnitř - což bylo jediné štěstí, poněvadž jinak by se roztříštila rampa a celý vnitřní prostor by se ucpal. Za současného stavu rampa vykazovala stopy po těžkém otlučení a nánosy pozůstatků zdiva byly natolik významné, že všechny klenuté vchody u dna jevily známky nedávného odklizení.
Jen chvíli nám trvalo, než jsme došli k závěru, že šlo vskutku o trasu, kterou sestoupili i ti druzí, a že půjde o logickou cestu, kterou se budeme ubírat i my při odchodu, navzdory dlouhému značení, které jsme za sebou nechali jinde. Ústí věže nebylo od úpatí hor a našeho čekajícího letadla o nic dále než velká terasovitá stavba, jíž jsme pod led pronikli původně, a veškeré další průzkumy pod úrovní ledového příkrovu, které jsme při tomto pátrání chtěli provést, se stejně měly odehrávat zhruba v této oblasti. Je to zvláštní, ale stále jsme uvažovali i nad možnými budoucími výpravami - i po tom všem, co jsme viděli a vytušili. Když jsme se poté začali opatrně ubírat přes rozvaliny na rozlehlém prostranství, naskytl se našim očím pohled, který na určitou dobu zastínil všechny další otázky.
Šlo o úhledně seřazenou trojici saní, zanechaných ve vzdálenějším koutě nižšího a ven směřujícího úseku rampy, jenž se dosud skrýval před pohledy našich očí. Stály tam - troje saně pohřešované z Lakeova tábora - rozklížené po náročném výkonu, který musel zahrnovat násilné tažení přes dlouhé úseky obnažených sutin a rozvalin a časté přenášení přes místa, která tažením nebylo možno zdolat. Byly pečlivě a uvážlivě zabalené a opásané a obsahovaly řadu nám dobře známých věcí - benzinový hořák, kanystry s palivem, pouzdra s nástroji, konzervy s potravinami, plachty halící zjevné hromady knih a několik halících méně zjevnou kořist -, vše pocházející z Lakeovy výbavy. Po tom, co jsme našli ve vzdálené kryptě, jsme na současný nález byli do jisté míry připraveni. Skutečný šok nás však čekal, až když jsme přistoupili blíže a uvolnili jednu plachtu, jejíž obrysy nás nezvykle znepokojovaly. Zdá se, že shromažďování typických vzorků nezajímalo pouze Lakea; dívali jsme se totiž na dva zmrzlé, dokonale uchované exempláře polepené náplastí v oblasti krku, kde došlo k několika poraněním, a očividně obezřetně zabalené, aby se zabránilo dalšímu poškození. Byla to těla mladého Gedneyho a pohřešovaného psa.

X.
Vzhledem k tomu, že jsme tak brzy po svém tragickém objevu nepřestali uvažovat o vstupu do tunelu a cestě k jícnu, řada lidí nás nyní bude pravděpodobně považovat za otrlé šílence. K tomu mohu jen uvést, že k podobným myšlenkám bychom se vůbec nevraceli, kdyby nebylo jisté konkrétní okolnosti, která se znenadání přihlásila o slovo a udala zcela nový směr našim spekulacím. Přes Gedneyho tělo jsme znovu přehodili plachtu a zůstali jsme stát v jakémsi němém ohromení, když tu se do naší mysli konečně prodraly zvuky z okolí - první zvuky, které jsme zaslechli od sestupu ze vzduchu, v jehož závratných výškách se rozléhalo slabé skučení horského větru. I když tyto zvuky byly dobře známé a zcela běžné, jejich přítomnost v tomto opuštěném, mrtvém světě byla neočekávanější a znepokojivější, než kdyby šlo o cosi groteskního či nepředstavitelného - opět nám totiž převrátily všechny představy o kosmické harmonii.
Pokud by šlo o nějaký náznak onoho bizarního melodického kvílení pokrývajícího širokou škálu hudební stupnice, jež jsme mohli u těch druhých očekávat po Lakeově pitevní zprávě - a na které byla ostatně naše těžce zkoušená představivost připravená při každém zaskučení větru, jež se doneslo k našim uším od objevení hrůzy v táboře -, přijali bychom tuto skutečnost jako jakýsi ďábelsky přirozený rys této nekonečně staré oblasti kolem nás. Hlas ze vzdálených epoch patří na hřbitov vzdálených epoch. Zvuk však otřásl veškerými našimi hluboko usazenými očekáváními - veškerým naším nevysloveným vnímáním vnitřní Antarktidy coby pustiny natolik nezvratně zbavené jakéhokoli pozůstatku normálního života jako neživý měsíční kotouč. To, co jsme zaslechli, nebyl fantasmagorický zvuk nějaké pohřbené blasfémie pradávné země, z jejíž nadpřirozené houževnatosti vyloudilo obludnou reakci nekonečně dlouho nespatřené polární slunce. Naopak šlo o cosi tak směšně běžného, o cosi, s čím jsme byli tak neomylně obeznámeni ze dnů trávených na vlnách poblíž Viktoriiny země a v táboře v zálivu McMurdo, že výskyt tohoto zvuku na tomto místě, kde se neměl nikdy vyskytnout, v nás vyvolal silný otřes. Krátce řečeno - zaslechli jsme chrčivé zaskřehotání tučňáka.
Tlumený zvuk vyšel z kamenných útrob pod úrovní ledu skoro přímo naproti otvoru, z něhož jsme vystoupili - oblasti zřetelně ležící ve směru oné další přístupové cesty vedoucí do podzemního jícnu. Přítomnost živého mořského ptáka v onom směru - ve světě, jehož povrch už dlouhé, jednotvárné věky nehostil žádný život -, mohla vést pouze k jedinému závěru. A proto se naše první myšlenky napjaly k potvrzení objektivní reality tohoto zvuku. Vlastně zazněl víckrát a jako by občas vycházel z více než jednoho hrdla. Při cestě za jeho zdrojem jsme vstoupili do klenutého ústí, z něhož byla vyklizena velká část suti. Když jsme za sebou opět nechali denní světlo, nezapomněli jsme se vrátit ke značení trasy - za pomoci dodatečné zásoby papíru, kterou jsme si s nezvyklým odporem přichystali z jednoho z plachtou zakrytých nákladů na saních.
Jakmile led na zemi nahradila poházená suť, zaregistrovali jsme několik zvláštních stop po tažení nákladu; Danforth v jednom případě narazil i na jakýsi zřetelný otisk, jehož popis zde není nikterak nutný. Směr určovaný výkřiky tučňáků se dokonale shodoval s trasou předpověděnou mapou a kompasem, vedoucí k severněji položenému ústí podzemního tunelu, a my jsme byli rádi, že hlavní přístupová a mostů prostá tepna na pozemní a suterénní úrovni se zdá být prostupná. Tunel by podle nákresu měl začínat v suterénu velké jehlanovité budovy, na niž jsme si mlhavě vzpomínali z leteckého průzkumu jako na stavbu mimořádné zachovalosti. Cestou naše jediná svítilna opět vykreslovala obvyklé množství plastik, ale kvůli jejich prozkoumání jsme se již nezastavovali.
Náhle se před námi vynořil rozměrný bílý objekt a my jsme rychle rozsvítili druhé světlo. Je zvláštní, do jak značné míry dokázalo toto nové putování odpoutat naše myšlení od dřívějšího strachu z toho, co na nás zde mohlo číhat. Ti druzí, zanechavší své zásoby na onom rozlehlém kruhovém prostranství, museli mít po své průzkumné cestě k, či přímo do jícnu naplánovaný i návrat; my jsme však nyní zavrhli veškerou opatrnost, jež se s nimi pojila, tak dokonale, jako by ani neexistovala. Tato bílá kolébající se věc dosahovala výšky dospělého muže; a my jsme si ihned uvědomili, že k těm druhým nepatří. Ti byli robustnější a tmaví a podle plastik se po souši navzdory podivnosti své mořské chapadlovité výbavy pohybovali rychle a s velkou jistotou. Ale tvrdit, že ona bílá věc nás hluboce nevyděsila, by bylo pošetilé. Na okamžik nás skutečně zasáhl primitivní děs takřka palčivější, než byly ty nejhorší racionální obavy, jež v nás vzbuzovali ti druzí. Když se pak tento bílý tvor odkolébal do boční chodby po naší levici, kde se připojil k dvěma dalším představitelům svého rodu, kteří jej skřehotavě přivolali, pocítili jsme bleskový nával uvolnění. Šlo pouze o tučňáka - byť mohutného zástupce neznámého druhu, většího než jsou ti nejstatnější tučňáci královští a obludného svou kombinací albinismu a slepoty.
Když jsme se za tímto tvorem vydali do klenuté chodby a zamířili oběma svítilnami na lhostejnou a nedbalou trojici, spatřili jsme, že všichni tři ptáci jsou slepí albíni stejného neznámého a obrovitého druhu. Jejich velikost nám připomínala některé předvěké tučňáky zobrazované na sochách Prastarých a netrvalo nám dlouho, než jsme došli k závěru, že pocházejí z totožného kmene - a přežili jen díky nálezu nějakého teplejšího vnitřního regionu, kde jim věčná tma zničila pigmentaci a způsobila atrofii očí do podoby nadbytečných štěrbin. Ani na okamžik jsme nezapochybovali, že jejich současným domovem je podzemní propast, kterou jsme hledali; a tento důkaz o přetrvávajícím teple a obyvatelnosti záhadného moře nás naplnil nanejvýš podivnými a mírné zneklidňujícími představami.
Také jsme přemýšleli, co tyto tři ptáky vylákalo z jejich obvyklého domova. Stav a ticho obrovského mrtvého města jasně svědčily o tom, že nebylo nikdy oblíbeným sezónním hnízdištěm, zatímco zjevná lhostejnost, s níž trojice reagovala na naši přítomnost, v nás zanechala podivný dojem, že se nenechala vyrušit ani procházející skupinkou těch druhých. Bylo možné, že by se ti druzí pokusili o nějaký agresivní výpad nebo se pokusili zvětšit svou zásobu masa? Pochybovali jsme, zda onen palčivý zápach, který tak nenáviděli naši psi, u těchto tučňáků vzbuzoval vůbec nějakou nelibost; jejich předci byli totiž s Prastarými zřejmě velice zadobře - žili s nimi v přátelském vztahu, který musel v temném jícnu vydržet tak dlouho, dokud v něm Prastaří přetrvávali. Ve vzplanutí starého nadšení pro čistou vědu jsme zalitovali, že tyto abnormální tvory nemůžeme vyfotografovat, ale museli jsme je zanechat jejich skřehotání a pustit se cestou k propasti, jejíž schůdnost byla nyní naprosto nezvratně potvrzena a jejíž přesný směr nám udávaly občasné stopy tučňáků.
Zanedlouho nás strmý sestup dlouhou, nízkou a zvláštně vyzdobenou chodbou bez jakýchkoli odboček přesvědčil, že se konečně blížíme k ústí tunelu. Minuli jsme další dva tučňáky a další jsme zaslechli nedaleko před sebou. Pak chodba vyústila do nesmírného otevřeného prostoru, v němž se nám bezděky zatajil dech - prostoru ve tvaru dokonalé obrácené polokoule, nacházející se očividné hluboko pod zemí a dosahující plných třiceti metrů v průměru a patnácti metrů na výšku, přičemž se po celém jejím obvodu otvíraly klenuté vchody s výjimkou pouze jedné části, kde pustě zel černý klenutý otvor, jenž narušoval symetrii kobky do výšky bezmála čtyři a půl metru. Byl to vchod do závratné propasti.
V této nesmírné polokouli, jejíž konkávní strop byl impozantně, byť dekadentně vymodelován do podoby pradávné nebeské báně, se kolébalo několik albínských tučňáků - lhostejných a nevidoucích vetřelců. Černý tunel se ztrácel v nekonečné, strmě se svažující chodbě, jejíž ústí bylo vyzdobeno groteskně vytesanými zárubněmi a překladem. Zdálo se nám, že z onoho záhadného otvoru vychází proudění trochu teplejšího vzduchu a dokonce snad i náznak jakési páry; a my jsme si lámali hlavu, jaké další žijící bytosti kromě tučňáků se mohou skrývat v bezmezné prázdnotě pod námi a nekonečných zákrutech chodeb pod zemí a v kolosálním pohořím. Také jsme netušili, zda stopa po kouři z horského vrcholu, jež zmátla ubohého Lakea, a stejně tak i zvláštní opar, který jsme zahlédli my sami v blízkosti baštami obklopeného vrcholu, nemohou být způsobeny komplikovaným výstupem podobných par z nezměrných pustin zemského nitra.
Když jsme vstoupili do tunelu, spatřili jsme, že má rozměry - alespoň v počáteční fázi - asi čtyři a půl metru každým směrem; stěny, podlaha i klenutý strop byly tvořeny obvyklým megalitickým zdivem. Stěny byly skromně vyzdobeny kartušemi konvenčních vyobrazení pozdního, úpadkového stylu a celá konstrukce a veškeré plastiky byly kromobyčejně dobře zachovány. Podlaha byla čistá až na jemnou vrstvu suti, v níž byly vidět ven směřující stopy tučňáků a dovnitř vedoucí otisky těch druhých. Čím dále jsme zacházeli, tím tepleji nám bylo; zanedlouho jsme si tedy začali odepínat svrchní oděv. Přemýšleli jsme, zda v hlubinách dochází k nějakým magmatickým pochodům a jak horké je vodstvo onoho černého moře. Zakrátko zdivo vystřídala kompaktní skála, ačkoli si tunel uchovával stejné rozměry a pravidelnost vytesané dekorace. Občas nepravidelně klesající dno nabylo takové strmosti, že do něj musely být vysekány stupně. Několikrát jsme si všimli ústí malých postranních chodbiček neuvedených na našich nákresech, ale žádná z nich nebyla natolik významná, aby mohla působit komplikace při cestě zpátky, a všechny do jedné se nabízely jako možná útočiště v případě, že bychom narazili na obávané bytosti vracející se z útrob země. Kolem nás se palčivě šířil nepojmenovatelný puch těchto tvorů. Naše výprava do tunelu se za daných okolností bezpochyby jevila jako sebevražedná pošetilost, ale lákadlo neprobádaných sfér je u některých lidí silnější, než si ostatní dovedou představit - ostatně právě takové puzení nás zavedlo do této nezemské polární pustiny. Cestou jsme spatřili několik dalších tučňáků a přemítali jsme, jak dlouhou vzdálenost asi museli urazit. Plastiky v nás zanechaly dojem, že do propasti je to strmým tunelem asi půldruhého kilometru daleko, ale předchozí pochody nám dokázaly, že pokud jde o poměrné vzdálenosti, nemohli jsme se na nic spoléhat.
Asi po čtyři sta metrech nepopsatelný puch prudce zesílil a my jsme si začali pečlivě všímat nejrůznějších bočních otvorů, které jsme míjeli. Neviděli jsme žádnou páru jako u ústí, ale důvodem byla bezpochyby absence kontrastujícího chladnějšího vzduchu. Teplota rychle rostla a nijak nás nepřekvapilo, když jsme narazili na nedbale poházenou hromadu děsivě známého materiálu. Skládala se z kožešin a celtoviny pocházejících z Lakeova tábora, a my jsme neměli v úmyslu zastavovat se, abychom si prohlédli bizarní tvary, do nichž byly látky rozcupovány. Zanedlouho poté jsme si povšimli rozhodného nárůstu velikosti a počtu postranních chodeb a došli jsme k závěru, že jsme museli dospět do hustě provrtané oblasti pod vyšší částí předhoří. Nepopsatelný zápach se nyní podivně mísil s dalším, bezmála stejné tak odporným puchem - nedokázali jsme určit, jaké povahy byl, ačkoli nám na mysl přicházely představy zahnívajících organismů a možná neznámých podzemních hub. Pak se nečekaně rozšířil náš tunel, na což nás nákresy nikterak nepřipravily - roztáhl se a zvedl do podoby vysoké přirozeně vypadající eliptické jeskyně s rovným dnem, dosahující asi dvaceti dvou metrů na délku a patnácti na šířku, přičemž z ní do neproniknutelné temnoty vybíhala spousta rozsáhlých bočních chodeb.
Ačkoli se tato jeskyně na první pohled jevila přirozeně, průzkum za využití obou svítilen prozradil, že byla vytvořena umělým stržením několika zdí mezi sousedními štolami. Zdi byly drsné a vysoký klenutý strop byl hustě osázen stalaktity; nicméně kompaktní kamenná podlaha byla uhlazena a byla do mimořádně nezvyklé míry zbavena veškerých zbytků suti, úlomků zdiva a dokonce prachu. S výjimkou chodby, kterou jsme přišli, totéž platilo pro podlahy všech tunelů, jež z ní vybíhaly; tento jev byl natolik pozoruhodný, že jsme si s ním ihned začali lámat hlavu, avšak bezvýsledně. Zvláštní nový puch, který zde nahradil původní nepojmenovatelný zápach, dosahoval hranice nesnesitelnosti, a to do takové míry, že překryl veškeré stopy po svém předchůdci. Cosi na tomto místě s onou vyleštěnou a skoro se blyštící podlahou v nás probudilo silnější dojem nedefinovatelných záhad a hrůzy než cokoli z příšerností, na něž jsme dosud narazili.
Pravidelnost chodby přímo před námi, jakož i větší množství tučňáčího trusu nás nenechávaly na pochybách, kterým směrem se máme v této přehršli stejně velkých vchodů vydat. Vrátili jsme se však ke značení cesty útržky papíru pro případ, že by se systém chodeb ještě zkomplikoval; nemohli jsme se totiž už spoléhat na otisky v prachu. Když jsme se opět vydali přímou cestou, posvítili jsme si svítilnou na stěny chodby - a užasle jsme se zarazili, když jsme spatřili, jak nesmírně zásadní změnou v této části chodby prošly veškeré plastiky. Přirozeně jsme si uvědomovali silný úpadek sochařského umění Prastarých v době ražení tunelů a upadajícího řemeslného zpracování arabesek jsme si všímali i v úsecích za sebou. Ale nyní, v tomto hlouběji položeném úseku za jeskyní, byl zjevný náhlý posun vzpírající se jakémukoli vysvětlení - posun v základní povaze, jakož i kvalitě děl, vyjadřující tak hluboké a katastrofální zhoršení dovedností, že nás na něco podobného nemohlo připravit nic v doposud sledovaném tempu úpadku.
Tato nová dekadentní tvorba byla zhrubělá, výrazná a naprosto postrádající jemnost detailu. Byla zapuštěna v příliš velké hloubce, v pásech sledujících stejný obecný styl jako řídce se vyskytující kartuše v dříve prozkoumaných úsecích, ale výška reliéfů nedosahovala úrovně okolního povrchu. Danfortha napadlo, že jde o druhou vrstvu plastik - jakýsi palimpsest vytvořený po zahlazení předchozích obrazců. Svou povahou byly zcela dekorativní a konvenční a sestávaly z hrubých spirál a úhlů, zhruba odpovídajících pětkové matematické tradici Prastarých, přičemž spíše než jako pokračování v této tradici působily jako její parodie. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že estetické vnímání skrývající se za technikou se rozrostlo o jakýsi zcela cizorodý prvek - prvek, jak se nechal slyšet Danforth, který stál za vší očividně pracnou substitucí. Tvorba upomínala na to, co jsme vnímali jako umělecký výraz Prastarých, ale zároveň se od něj znepokojivě odlišovala; a mně neustále tanuly na mysli takové hybridní věci, jako byly po římsku zhotovované palmýrské sochy. Skutečnost, že si tohoto pásu plastik nedávno všimli i ti druzí, byla zřejmá z přítomnosti vybité baterie ze svítilny, jež ležela na podlaze před jedním z nejtypičtějších obrazců.
Jelikož jsme průzkumem nemohli ztrácet delší čas, po zběžném prohlédnutí jsme se znovu vydali na cestu; i když jsme po zdech často přejížděli kuželem světla, abychom měli přehled, zda se styl dekorací vyvíjí ještě dále. Ničeho jsme si však již nevšimli, třebaže plastiky nebyly na některých místech ani zdaleka tak hojné, neboť stěny byly často přerušovány ústími postranních chodeb s hladkými podlahami. Slyšeli jsme čím dál méně tučňáků, ale měli jsme dojem, že slyšíme slabý náznak nesmírně vzdáleného sboru jejich hlasů kdesi daleko v útrobách země. Nový a nevysvětlitelný puch byl nyní cítit s ohavnou silou a druhý zápach teď už nebylo možné skoro ani rozpoznat. Viditelné obláčky páry před námi upozorňovaly na narůstající rozdíl v teplotě a relativní blízkost černých útesů ohromné propasti. Pak jsme na vymetené podlaze před sebou zcela nečekaně spatřili překážky - překážky, které rozhodně nebyly tučňáky -, a jen co jsme se ujistili, že se dotyčné objekty nehýbou, rozsvítili jsme i druhou svítilnu.

XI.
Znovu se dostávám k místu, kde je velice obtížné pokračovat ve vyprávění. V této fázi bych už měl být zocelený; ale existují určité zážitky a dojmy, jež zanechávají příliš hluboké jizvy, aby se mohly zhojit, a nový rozměr citlivosti, v níž vzpomínky pouze probouzejí veškerou původní hrůzu. Jak jsem uvedl, na holé podlaze před sebou jsme spatřili překážky; a mohu dodat, že skoro okamžitě nás do nosu udeřila velmi podivná vlna onoho neznámého silného puchu, jež se nyní zcela evidentně mísil s nepopsatelným zápachem těch druhých, kteří nás v těchto místech předešli. Světlo druhé svítilny rozptýlilo ty poslední zbytky pochyb ohledně povahy překážek před námi a my jsme se k nim odvážili přiblížit jen proto, že jsme viděli, i z dálky, že nám již nemohou ublížit podobně, jako nám nemohlo ublížit šest podobných exemplářů vyjmutých z obludných hrobů s hvězdicovitými značkami v Lakeově táboře.
Tyto kusy byly také neúplné, jako tomu bylo i v případě většiny dříve exhumovaných těl - ačkoli z tratoliště husté, temně zelené tekutiny, jež se kolem nich srážela, bylo možné usoudit, že jejich neúplnost byla mnohem mladšího data. Vypadalo to, že jsou pouze čtyři, i když na základě Lakeových hlášení jsme před sebou mohli očekávat skupinu osmi tvorů. Nikdy bychom nečekali, že je nalezneme v takovém stavu, a hned jsme začali přemýšlet, k jakému příšernému souboji zde v temnotách muselo dojít.
Zaútočíte-li hromadně na tučňáky, divoce vám odpoví svými zobáky; a naše uši nás ve velké dálce ujišťovaly o přítomnosti jejich hnízdiště. Vyrušili je tito druzí v jejich domově a přiměli je k vražednému pronásledování? Nehybné oběti to nenaznačovaly, neboť zobáky tučňáků by na odolných tkáních, rozpitvaných už Lakem, jen stěží mohly způsobit strašné rány, které při našem postupném přibližování začínaly být čím dál zřejmější. Mimoto se ohromní slepí ptáci, jež jsme spatřili, jevili mimořádně mírumilovně.
Došlo tedy k zápasu mezi těmi druhými, a mohli za výsledek oni čtyři nepřítomní? Pokud ano, kde teď byli? Byli nám nablízku a představovali pro nás nějakou bezprostřední hrozbu? Když jsme se pomalu a s upřímnou zdráhavostí pustili kupředu, bázlivě jsme nahlédli do několika bočních chodeb. Ať už za konfliktem stálo cokoliv, zcela zjevně tučňáky vyděsil a vyhnal je na nezvyklé toulky. Muselo k němu tedy dojít poblíž onoho nezřetelně zaslechnutého hnízdiště v nezměrné propasti před námi, poněvadž jsme nenašli žádné náznaky toho, že by ptáci běžně přebývali v této zóně. Domnívali jsme se, že se v útrobách skal možná odehrál zběsilý boj za běhu, kdy se slabší jedinci snažili dostat zpátky k věcem uskladněným na saních, přičemž je jejich pronásledovatelé pobili. Skoro jako bychom před očima viděli pekelnou bitku mezi nepopsatelně obludnými tvory, kteří se vynořili z černého jícnu za doprovodu ohromného hejna pološílených skřehotajících a zmateně pobíhajících tučňáků.
Opakuji, že jsme se k těmto ležícím a neúplným překážkám blížili jen pomalu a neochotně. Kdybychom se k nim tak nepřiblížili vůbec a naopak vzali nohy na ramena a z toho zrůdného tunelu s kluzce hladkou podlahou a dekadentními plastikami napodobujícími a zesměšňujícími díla, jež nahradily, utekli co nejrychleji pryč - utekli předtím, než jsme spatřili to, co jsme spatřili, a předtím, než se nám do myslí vypálilo cosi, co nám už nikdy nedovolí svobodně se nadechnout!
Ležící objekty ozářily obě naše svítilny, takže jsme si mohli záhy uvědomit, v čem spočívá hlavní rys jejich neúplnosti. I když byly zmasakrované, stlačené, pokroucené a polámané, jejich hlavní společnou újmou bylo kompletní odtětí hlavy. Všem bytostem chyběla hvězdicovitá hlava s výrůstky; a když jsme se blížili, všimli jsme si, že způsob dekapitace spíše než na běžné stětí jako by upomínal spíše na nějaké ďábelské odtržení či odsání. Zapáchající, temně zelená jícha vytvářela na zemi ohromnou stále se zvětšující kaluž, ale zápach byl už zpolovice překryt novějším a podivnějším puchem, který zde byl cítit palčivěji než kdekoli jinde. Onen druhý nevysvětlitelný puch jsme mohli přiřadit k nějakému bezprostřednímu zdroji, až když jsme se přiblížili na dosah ležících překážek - a jakmile jsme zdroj odhalili, Danforth, jenž si vzpomněl na určité velmi sugestivní plastiky zobrazující historii Prastarých v permu, před 150 miliony let, ze sebe vyrazil zmučený výkřik, který se hystericky rozezněl klenutou a předvěkou chodbou s odpornými palimpsesty.
Já sám jsem se podobného výkřiku jen taktak zdržel; i já jsem totiž zahlédl tato pradávná vyobrazení a musel jsem se s přemáháním obdivovat způsobu, jak anonymní umělec dokázal zpodobnit onen odporný slizovitý povlak, vyskytující se na několika neúplných a ležících Prastarých - těch, které za velké války o opětovné podrobení svou charakteristickou nepříčetnou metodou zabili a zbavili hlavy obludní shoggothi. Byly to hnusné přízračné plastiky, i když líčily dávno minulé, zapomenuté časy; neboť shoggothy a jejich činy by neměla spatřit žádná lidská bytost a žádná bytost by je neměla ani zobrazovat. Šílený autor Necronomiconu se pokoušel nervózně přísahat, že žádný z nich nebyl zplozen touto planetou a že si je představovali pouze drogami zmámení snílci. Beztvará protoplazma schopná napodobování a kopírování všemožných tvarů, orgánů a procesů - vazké shluky bublajících buněk - gumovité, čtyři a půl metru velké sféroidy o nesmírné elasticitě a poddajnosti - otroci sugesce, stavitelé měst - stále podrážděnější, stále inteligentnější, stále obojživelnější, schopnější stále většího napodobování - velký bože! Jaké šílenství vedlo i tyto rouhavé Prastaré k využívání a modelování těchto věcí?
Teprve nyní, když jsme s Danforthem hleděli na čerstvě prolitý a reflexně měňavý černý sliz, jenž se hustě lepil na tato bezhlavá těla a obludně čpěl oním novým neznámým puchem, jehož zdroj si mohla představit pouze chorobná obrazotvornost - který se lepil na těchto tělech a slaběji pableskoval na hladké části bezbožně přepracované zdi v řadě seskupených teček -, jsme pochopili povahu kosmické hrůzy v její maximální míře. Neděsili jsme se oněch čtyř nepřítomných tvorů - neboť jsme dobře tušili, že od nich už žádná hrozba nevzejde! Ubohé stvůry! Koneckonců svým způsobem nebyli nijak zlí. Byli to lidé jiné doby a jiného řádu bytí. Příroda si s nimi zahrála ďábelskou hříčku - jako si ji zahraje se všemi, které lidské bláznovství, zatvrzelost či krutost v budoucnu zatáhnou do této neskutečně mrtvé či spící polární pustiny -, toto byl jejich tragický návrat domů.
Nebyli to ani surovci - protože co vlastně udělali? Strašlivé probuzení v chladu neznámé doby - nejspíše útok chundelatých, zběsile štěkajících čtyrnožců a omámená obrana proti nim a proti stejně tak zběsilým bílým lidoopům s podivnými pokrývkami a výbavou... chudák Lake, chudák Gedney... a chudáci Prastaří! Vědci do posledního okamžiku - udělali něco, co bychom na jejich místě neudělali? Bože, jakou prokázali inteligenci a vytrvalost! Jak se postavili neuvěřitelnému, stejně jako se jejich příbuzní a předci na reliéfech postavili věcem jen o trochu méně neuvěřitelným! Radiata, rostlinné organismy, stvůry, zplozenci z hvězd - ať byli cokoliv, byli to lidé!
Přešli zaledněné vrcholy, mezi jejichž chrámy na svazích vykonávali své dávné pobožnosti a kde se procházeli mezi kapradinami. Našli své mrtvé město zahalené kletbou a podobně jako my ze soch vyčetli historii jeho posledních dní. Pokusili se dojít za svými žijícími druhy do mýty opředených hlubin temnoty, které nikdy nespatřili - a co našli? Toto všechno nám s Danforthem blesklo před očima, když jsme odhlédli od těchto bezhlavých, slizem pokrytých těl k ohyzdným palimpsestům a ďábelským skupinám teček čerstvého slizu na stěně za nimi - podívali jsme se a pochopili jsme, co muselo triumfovat a přežít v kolosálním vodním městě oné temné propasti prodchnuté vřeštěním tučňáků, odkud se právě začala bledě linout zlověstná svíjející se mlha, která jako by přicházela v odpověď na Danforthův hysterický křik.
Šok z odhalení původu tohoto příšerného slizu a autora násilí na Prastarých nás zmrazil do podoby němých, nehybných soch, a úplnou povahu svých myšlenek v dané chvíli jsme odhalili až při pozdějších rozhovorech. Zdálo se nám, že na místě stojíme celé věky, ale ve skutečnosti nemohlo uplynout více než deset či patnáct vteřin. Odporná, bledá mlha se valila kupředu, jako by ji vzadu vířil jakýsi vzdálený pohybující se objekt - načež se ozval zvuk, který zpochybnil mnohé z toho, na čem jsme se právě shodli, a který nás vytrhl z uhranutí a přinutil nás k šílenému běhu kolem vřeštících zmatených tučňáků po naší původní cestě zpátky k městu, megalitickými chodbami utopenými v ledu k rozlehlému otevřenému kruhovitému prostranství a po starobylé spirálovité rampě ve zběsilém bezmyšlenkovitém úprku do venkovního ovzduší příčetnosti a denního světla.
Nový zvuk, jak jsem již naznačil, zpochybnil mnohé z toho, na čem jsme se shodli, neboť zněl tak, jak podle Lakeovy pitvy měli znít ti, jež jsme právě označili za mrtvé. Byl to přesně ten zvuk, jak mi později řekl Danforth, který v nekonečně slabší podobě zaslechl, když se nacházel v místě za zákrutem uličky nad příkrovem ledu; a rozhodně se nesnesitelně podobal skučení větru, jež jsme oba zaslechli v okolí jeskyní u vrcholů hor. I když riskuji, že budu znít dětinsky, dodám ještě něco; byť jen kvůli překvapivosti, s níž se Danforthův dojem shodoval s mým. Samozřejmě že k interpretaci nám oběma napomohla běžná četba, ačkoli Danforth naráží na podivné zmínky o netušených a zapovězených zdrojích, k nimž mohl mít přístup Poe, když před stoletím psal svá Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Snad si vzpomenete, že v tomto fantaskním příběhu naleznete slovo neznámého, ale strašlivého a zásadního významu pojícího se s Antarktidou, které neustále vřeštěli obrovití, přízračně sněhobílí ptáci žijící v nitru této zlovolné oblasti. "Tekeli-li! Tekeli-li!" A připouštím, že mám dojem, že přesně toto sděloval nečekaný zvuk linoucí se z míst za postupující bílou mlhou - ono záludné melodické kvílení pokrývající mimořádně široké spektrum hudební stupnice.
Než stačily doznít tři noty či slabiky, pádili jsme zběsile pryč, i když jsme věděli, že rychlost Prastarých umožňovala jakémukoli jedinci, který by přežil masakr a jehož mohl vyburcovat Danforthův křik a který by se nám vydal v patách, okamžitě nás dohonit, pakliže by o to skutečně stál. Kojili jsme se však mlhavou nadějí, že naše neagresivní chování a projev spřízněnosti smýšlení by bytost, v případě, že by nás chytila, mohly přimět, aby nás ušetřila na životě; byť jen z vědeckého zájmu. Koneckonců, pokud se tento tvor nemusel strachovat o sebe, neměl by pražádný důvod, aby nám ubližoval. Jelikož v této jeskynní spojnici bylo jakékoli ukrývání zbytečné, při běhu jsme svítilnou zamířili za sebe a spatřili jsme, že mlha začíná řídnout. Měli jsme nakonec zahlédnout úplný a živoucí exemplář těch druhých? Znovu se ozvalo ono zlověstné melodické kvílení - "Tekeli-li! Tekeli-li!"
Potom, jen co jsme si všimli, že nad svým pronásledovatelem pomalu získáváme náskok, nás napadlo, že tvor může být i zraněný. Nemohli jsme však nic riskovat, neboť se k nám zjevně přibližoval v reakci na Danforthův křik, nikoli tedy proto, že by prchal před něčím jiným. Načasování bylo příliš těsné na to, aby připouštělo pochybnosti. Ohledně polohy oné hůře představitelné a hůře popsatelné noční můry - oné zapáchající, nespatřené hory sliz dštícího protoplazmatu, jehož plémě dobylo propast a vyslalo na zemský povrch předvoj, jenž přetvořil plastiky a proplétal se podzemními kobkami - jsme si nedokázali vytvořit žádnou představu; a jen s opravdovou bolestí jsme vystavovali tohoto pravděpodobně zuboženého Prastarého - snad jediného přeživšího - nebezpečí opětovného odchycení a nevypověditelnému osudu.
Díkybohu že jsme nezvolnili tempo. Svíjející se mlha opět zhoustla a hnala se kupředu s narůstající rychlostí; zatímco tučňáci za námi vřeštěli, vřískali a vykazovali známky paniky, která byla vzhledem k poměrně nevelkému zmatku, jenž je opanoval, když jsme je míjeli my, zcela překvapivá. Ještě jednou se ozvalo zlověstné kvílení o typicky velkém rozsahu - "Tekeli-li! Tekeli-li!" Mýlili jsme se. Ta věc nebyla raněná, jen se zastavila při nálezu mrtvol svých zabitých druhů a ďábelského slizovitého nápisu nad nimi. Nikdy jsme se neměli dozvědět, co tento démonický nápis znamenal - ale pohřbení tvorové v Lakeově táboře dokazovali, jak velkou důležitost tyto bytosti připisovaly svým mrtvým. Naše lehkovážně rozžatá svítilna před námi vykreslila ohromnou otevřenou jeskyni, kde se setkávaly různé chodby, a my jsme byli rádi, že opouštíme všechny ty morbidní přetvořené plastiky - jež jsme kolem sebe spíše cítili, než viděli.
Další myšlenka, kterou nám vnukla přítomnost jeskyně, se týkala možnosti setřesení našeho pronásledovatele v tomto chaotickém ohnisku širokých tunelů. V otevřeném prostoru se potácelo několik slepých albínských tučňáků a bylo bezmála jasné, že jejich strach z blížící se bytosti hraničí s nevysvětlitelností. Kdybychom v této fázi ztlumili svítilnu na nejmenší intenzitu vyhovující našim cestovním potřebám a drželi ji přímo před sebou, pohyby vyděšených skřehotajících ptáků za námi by mohly zakrýt ozvěnu našich kroků, zaclonit skutečný směr našeho útěku a snad i svést pronásledovatele na falešnou stopu. V převalující se a vířící mlze mohla zanesená a matná podlaha hlavního tunelu, na rozdíl od dalších obludně se lesknoucích štol, jen stěží tvořit výraznou dominantu, a to, jak jsme se mohli domnívat, i pro speciální smyslové ústrojí, které Prastarým pomáhalo být v případech nouze částečně, ač ne zcela dokonale, nezávislými na světle. Vlastně i my sami jsme se obávali, abychom ve spěchu nesešli z cesty. Rozhodli jsme se totiž, že půjdeme přímo k mrtvému městu; zabloudění by v těchto neznámých chodbách pod předhořím mohlo mít nedozírné následky.
Fakt, že jsme přežili a vyšli ven, je dostatečným důkazem toho, že náš pronásledovatel se pustil špatným tunelem, zatímco my jsme řízením prozřetelnosti vnikli do toho správného. Jen tučňáci by nás zachránit nedokázali, ale ve spojitosti s mlhou se jim to nicméně podařilo. Pouze šťastná náhoda tomu chtěla, že v klíčovém okamžiku vířící páry neztratily svou hustotu, neboť celou dobu se nepřestávaly převalovat a hrozit rozptýlením. Než jsme vyběhli z obludně přetvořené chodby do jeskyně, mlha se na vteřinu stačila zvednout; a my jsme poprvé a nepříliš zřetelně zahlédli blížící se bytost, když jsme vrhli poslední a zoufale bázlivý pohled dozadu, který předcházel definitivnímu ztlumení svítilny a vmísení se mezi tučňáky v naději, že se vyhneme pronásledování. Pokud byl osud, jenž nás skryl, šťastný, věc, přes níž jsme přejeli očima, byla jeho přesným opakem; neboť tomuto záblesku prchavého pohledu lze připsat plnou polovinu hrůz, jež nám od té doby nedávají spát.
Přesným motivem ohlédnutí patrně nebylo nic jiného než dávný instinkt pronásledovaného určit povahu a postup pronásledovatele; nebo možná šlo o mimovolný pokus zodpovědět podvědomou otázku položenou jedním z našich smyslů. Při útěku, se všemi schopnostmi upřenými na otázku přežití, jsme nebyli ve stavu, kdy bychom si mohli všímat a analyzovat detaily; ale i přesto naše skryté mozkové buňky musely žasnout na sdělením, jež jim přicházelo z čichového ústrojí. Později jsme si uvědomili, o co vlastně šlo: náš úprk před zapáchajícím povlakem slizu na bezhlavých tělech Prastarých a současné přibližování pronásledovatele nevyústily do výměny zápachů, jíž se dožadovala logika věci. V sousedství ležících mrtvol jednoznačně převládal nový a do daného okamžiku nevysvětlitelný puch; ale touto dobou měl už rozhodně ustoupit nepopsatelnému zápachu, jenž jsme si spojovali s těmi druhými. To se však nestalo - místo toho se tento nový a nesnesitelnější puch kolem nás šířil s neztenčenou měrou a každou vteřinou nabíral na dávivě neumdlévající intenzitě.
Otočili jsme se tedy - zdá se, že zároveň; ačkoli náznak pohybu jednoho z nás musel vzbudit imitaci u druhého. Při tomto pohybu jsme zapnuli obě svítilny na maximální výkon a zamířili je do přechodně prořídlé mlhy; buď z čiré primitivní snahy spatřit vše, co bylo možné, nebo v méně primitivním, ale stejně nevědomém pokusu oslnit pronásledovatele předtím, než jsme světlo ztlumili a vmísili se mezi tučňáky kolébající se v ohnisku labyrintu před námi. Co jsme to provedli! Ani sám Orfeus, ani Lotova žena za ohlédnutí tolik nezaplatili. A opět se ozvalo ono nepříčetné kvílení o velkém rozsahu - "Tekeli-li! Tekeli-li!"
Budu upřímný - ačkoli nedokážu být zcela popisný - a vylíčím, co jsme viděli; byť jsme v onom okamžiku cítili, že věc nesmíme přiznat ani sami před sebou. Slova předkládaná čtenáři ani zdaleka nenaznačí obludnost pohledu, který se nám naskytl. Natolik ochromil naše vědomí, až se divím, že jsme si uchovali zbytky rozumu na to, abychom ztlumili svítilny, jak jsme si předsevzali, a vrhli se do správného tunelu vedoucího do mrtvého města. Musel nás vést čirý instinkt - snad lépe než by to dokázal rozum; ačkoliv pokud nás zachránil on, pořád jsme platili velkou cenu. Příčetnosti nám tedy věru příliš nezůstávalo. Danforth byl naprosto vykolejený a první věc, na niž si vzpomínám při zpáteční cestě, bylo jeho lehkomyslné prozpěvování hysterických frází, v nichž jsem ze všech lidí na světě pouze já mohl odhalit něco víc než šílený nesmysl. Fistule jeho monotónního zpěvu se v ozvěnách proplétala se skřehotáním tučňáků; odrážela se od kleneb nad našimi hlavami - a díkybohu - i od nyní prázdných kleneb za námi. Do zpěvu se nemohl pustit okamžitě - jinak bychom nebyli naživu a neřítili bychom se slepě chodbou. Třesu se při pomyšlení, jakou další reakci jeho nervového systému mohlo způsobit něco jen nepatrně jiného.
"South Station Under - Washington Under - Park Street Under - Kendall - Central - Harvard..." Ten ubožák recitoval dobře známá jména stanic podzemní dráhy mezi Bostonem a Cambridge, jež ubíhá pod naší mírumilovnou rodnou zemí v Nové Anglii, vzdálené tisíce kilometrů, avšak jeho rituální zpěv pro mne nebyl ani banální, ani ve mně nevzbuzoval touhu po domově. Vzbuzoval ve mně pouze hrůzu, poněvadž jsem neomylně poznával obludnou, zlověstnou analogii, která jej vyvolala. Při pohledu nazpátek jsme čekali, že pakliže bude mlha dostatečně řídká, spatříme strašlivou a neuvěřitelně se pohybující bytost, o níž jsme si již dříve vytvořili jasnou představu. Co jsme však uviděli - neboť mlha opravdu zlovolně prořídla -, se od našich představ naprosto lišilo, bylo to nepopsatelně odpudivější a ohavnější. Šlo o naprosté a objektivní ztělesnění "nepatřičné věci" z představivosti spisovatele fantaskní literatury; a její nejbližší srozumitelná analogie by se týkala ohromného řítícího se vlaku podzemní dráhy, jak bývá viděn ze staničního nástupiště - mohutný černý předek závratně se nořící z nekonečné podzemní hlubiny, posázený podivně zbarvenými světly a vyplňující strašlivý tunel, jako píst vyplňuje válec.
My jsme však na žádném nástupišti nestáli. Nacházeli jsme se přímo před tímto přízračným pružným sloupcem smrduté černé pableskující hmoty, jež kompaktním sunutím procházela svým čtyři a půl metru dlouhým sinusovým pohybem, přičemž nabírala na strašlivé rychlosti a hnala před sebou spirálovité, znovu houstnoucí mračno bledé mlhy z útrob země. Byla to ohavná, nepopsatelná věc ohromnější než jakýkoli vlak podzemní dráhy - beztvaré nakupení protoplazmatických bublin, slabě zářící, opatřené bezpočtem dočasných očí, jež se vynořovaly a zase zanořovaly jako puchýře nazelenalého světla po celé přední části řítící se k nám chodbou tunelu, drtící zoufalé tučňáky a klouzající po vlhce se lesknoucí podlaze, kterou tato věc a jí podobné přízračně zbavily veškerého smetí. I nadále se ozývalo tajuplné výsměšné volání - "Tekeli-li! Tekeli-li!" Až jsme si konečně uvědomili, že ďábelští shoggothi - jimž život, myšlení a tvárné předobrazy orgánů předali Prastaří a kteří nedisponovali žádným vlastním jazykem kromě toho, jenž vyjadřovala uskupení teček - neměli ani hlas, pakliže nenapodobovali řeč svých pradávných pánů.

XII.
Pamatuji si, jak jsme s Danforthem vyběhli do ohromné, plastikami vyzdobené polokoule a jak jsme se ubírali zpět gigantickými místnostmi a chodbami mrtvého města; jde však čistě o útržky snů, s nimiž se nespojuje žádná vzpomínka na vůli, podrobnosti či fyzickou námahu. Jako bychom se vznášeli ve světě mlhy nebo v dimenzi bez času, kauzality či přesného umístění. Šedé polosvětlo ohromného kruhového prostranství nás poněkud probralo k životu; ale nepřiblížili jsme se ani k saním s jejich nákladem, ani jsme nevěnovali další pohled Gedneymu či psovi. Leží v podivném a kyklopském mauzoleu a já doufám, že v něm budou nerušeně ležet až do konce věků.
Až při namáhavém výstupu po ohromné vinoucí se rampě jsme poprvé pocítili strašlivou únavu a nedostatek dechu, za něž mohl běh v řídkém vzduchu náhorní plošiny; ale ani strach z kolapsu nás nepřinutil k odpočinku předtím, než jsme doběhli ven do známého světa slunce a nebe. Na našem odchodu z hlubin dob dávno minulých bylo cosi neurčitě patřičného; protože když jsme se dýchavičně ploužili vzhůru po vnitřním obvodu osmnáct metrů vysokého válce dávného zdiva, zahlédli jsme vedle sebe nepřerušované procesí impozantních plastik vyvedených ranou a neúpadkovou technikou této mrtvé rasy - rozloučení Prastarých, které napsali před padesáti miliony lety.
Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol, všimli jsme si, že stojíme na vysokém pahorku rozpadlých stavebních dílů; na západ od nás se tyčily oblé zdi ještě vyšší kamenné struktury a na východ za zvětralými budovami se zvedaly mlčenlivé hory ohromného horského pásma. Prasklinami v zubatých rozvalinách rudě nakukovalo půlnoční antarktické slunce visící nízko u jižního obzoru a v kontrastu s nám relativně známějšími rysy polární krajiny se strašlivý věk a mrtvolnost přízračného města zdály mnohem nehostinnější. Nebe nad námi bylo jednou velkou vířící a opalizující masou řídké ledové mlhy, a srdce a plíce nám svíral chlad. Znaveně jsme odložili brašny s výzbrojí, jež jsme instinktivně svírali během celého zoufalého útěku, zapnuli jsme si své teplé oděvy, začali jsme klopýtavě scházet po pahorku a předvěkým kamenným bludištěm jsme se vydali na pochod, který nás měl dovést k úpatí hor, kde čekalo naše letadlo. O tom, co nás vyhnalo z temnoty záhadné a starobylé podzemní propasti, jsme se nijak nezmiňovali.
Ani ne za čtvrt hodiny jsme narazili na strmou cestu do předhoří - pravděpodobně pradávnou terasu -, po níž jsme původně sešli, a mezi nepříliš hojnými rozvalinami na svahu před sebou jsme zahlédli i tmavý trup letounu. V půli stoupání k našemu cíli jsme se na chvíli zastavili, abychom nabrali dech, a ještě jednou jsme se otočili, abychom pohlédli na fantastický předvěký labyrint neuvěřitelných kamenných tvarů pod sebou - který se opět mysticky rýsoval proti nedosažitelnému západnímu horizontu. Když jsme tak učinili, všimli jsme si, že vzdálená obloha přišla o svůj ranní opar; neklidná ledová mlha se přesunula k zenitu, kde se zdálo, že její nepravé kontury každým okamžikem nabudou jakési bizarní podoby, jíž se však bály dát definitivní či rozhodný tvar.
Na vzdáleném bílém obzoru za groteskním městem se nyní obnažovala nezřetelná přízračná linie nepravidelné fialové barvy, jejíž špičaté vížky se snově tyčily na pozadí vábivé narůžovělé západní oblohy. Starobylá plošina, kterou jako nepravidelná stužka stínu ubíhalo propadlé koryto dávné řeky, se zvedala směrem k jejímu mihotavému okraji. Na okamžik jsme se nechali unášet obdivem k nezemsky kosmické kráse této scenérie, načež se do našich duší začal vkrádat neuchopitelný děs. Neboť touto vzdálenou fialovou linkou nemohlo být nic jiného než strašlivé pohoří zapovězené země - ty nejvyšší pozemské vrcholy a ohnisko pozemského zla; útočiště nepojmenovatelných hrůz a dávných tajemství; vzbuzující respekt a úctu v těch, kdo se báli vytesat jejich význam; nepoznané žádnou pozemskou živou bytostí, ale navštěvované zlověstnými blesky a vysílající zvláštní paprsky přes planinu za polárních nocí - bezpochyby neznámý archetyp obávaného Kadathu v Chladné pustině za hranicemi obludného Lengu, o němž vyhýbavě šeptají bezbožné starodávné legendy. Byli jsme prvními lidskými tvory, kteří je kdy spatřili - a já snažně doufám, že i posledními.
Pokud kamenné mapy a vyobrazení v předlidském městě nelhaly, tyto záhadné fialové hory od nás nemohly být dále než 500 kilometrů; což však nikterak neubíralo na ostrosti, s níž vystrkovaly své tajuplné vrcholky nad vzdálený zasněžený okraj, upomínající tak na zubatý lem obludné cizí planety chystající se vplout do nepoznaných nebes. Jejich výška se tudíž musela vymykat jakémukoli srovnání - čněly do řídkých atmosférických vrstev obývaných tak neurčitými plynnými přízraky, o nichž mohlo šeptat jen několik málo ukvapených letců zřítivších se z oblohy při nevysvětlitelných pádech. Když jsem na ně pohlížel, bázlivě jsem si vybavoval jisté reliéfní náznaky věcí, které velká dávná řeka odplavila z jejich prokletých svahů až do města - a ptal jsem se, kolik rozumu a kolik bláhovosti se zračilo ve strachu těch Prastarých, již je tak zdrženlivě zpodobňovali. Vzpomínal jsem si, že jejich severní okraj se musí blížit k pobřeží Země královny Mary, kde ve vzdálenosti necelých šestnácti set kilometrů v současné době působí expedice sira Douglase Mawsona; a doufal jsem, že žádná neblahá náhoda neumožní siru Douglasovi a jeho mužům spatřit, co může ležet za hranicí ochranného pobřežního pásma. Podobné myšlenky v dané chvíli vyjadřovaly míru mé vyčerpanosti - a Danforth se na tom zdál být ještě hůře.
Avšak ještě než jsme minuli rozlehlou hvězdicovitou ruinu a dospěli k letadlu, naše obavy se soustředily na nižší, ovšem stále dosti rozsáhlé pohoří, jež jsme měli zakrátko přeletět. Z tohoto předhoří pustě a hrozivě vyrůstaly na pozadí východní oblohy černé svahy poseté rozvalinami a připomínaly nám ony zvláštní asijské malby Nicholase Roericha; a když jsme pomysleli na ohavnou soustavu chodeb, jimiž byly protkány, a na obludné amorfní bytosti, které se mohly v oblacích puchu svíjivě proplazit až do těch nejvyšších dutých vrcholů, začínali jsme propadat panice při představě, že se budeme muset znovu vznášet nad tajuplnými jeskynními otvory, kde skučení větru připomínalo neblahé melodické kvílení pokrývající široké spektrum hudební stupnice. A abychom se cítili ještě hůře, v okolí některých vrcholů jsme spatřili jasné stopy mlhy - jako je musel vidět i chudák Lake, který je omylem připsal vulkanické činnosti -, vyvolávající v nás děsivé představy podobné mlhy, před níž jsme teprve nedávno utekli; a představy nekalého, hrůzu plodícího jícnu, z něhož veškeré podobné páry povstávaly.
Letadlo bylo v pořádku a my jsme si nemotorně oblékli své těžké letecké kožichy. Danforth bez potíží nastartoval a za chvíli jsme se již hladce vznášeli nad přízračným městem. Pradávné kyklopské zdivo se pod námi táhlo stejně, jak když jsme je spatřili poprvé - před tak krátkou, a přesto tak dávnou dobou -, a my jsme začali stoupat a testovat vítr v přípravě na průlet průsmykem. V jisté velmi velké výšce se musel nacházet silný vzdušný vír, neboť mračna ledového prachu se v zenitu seskupovala do všemožných fantastických tvarů; avšak ve výšce sedmi tisíc dvou set metrů, úrovni potřebné pro přelet, byly letové podmínky docela příznivé. Zatímco jsme se blížili k čnícím vrcholům, opět se ozvalo podivné kvílení větru a já jsem spatřil, jak se Danforthovi u řízení roztřásly ruce. I když jsem byl ve věci pilotování jen pouhý amatér, v dané chvíli mne napadlo, že při nebezpečném průletu mezi horami bych si vedl lépe; a když jsem navrhl, že si vyměníme místa a já se zhostím jeho povinností, Danforth nic nenamítal. Snažil jsem se soustředit na řízení a uchovat si chladnou hlavu a zíral jsem do prostoru narudlé vzdálené oblohy mezi útesy průsmyku - přičemž jsem zarputile odmítal věnovat pozornost mračnům par vznášejícím se kolem horských štítů a přál jsem si, abych si jako Odysseovi muži míjející Sirény mohl zacpat uši, a zabránil tak zneklidňujícímu větrnému kvílení před vnikáním do mého vědomí.
Avšak Danforth, zbavený nutnosti řídit a s nervy vydrážděnými do nebezpečné míry, nedokázal být zticha. Cítil jsem, jak se otáčí a vrtí sebou, když se ohlížel za strašidelným vzdalujícím se městem, když pohlížel kupředu na jeskyněmi protkané a krychlemi osázené štíty, když úkosem shlížel na zasněžené předhoří zastavěné baštami, i když vzhlížel k vířícímu a groteskně podmračenému nebi. Právě tehdy, když jsem se snažil bezpečně proletět průsmykem, nás jeho nepříčetné výkřiky přivedly na dosah neštěstí, neboť já sám jsem na okamžik ztratil hlavu a začal jsem bezmocně zápolit s mechanismem řízení. Za chvilku jsem se však ovládl a průlet jsem zdárně dokončil - obávám se však, že Danforth už nikdy nebude takový, jaký býval.
Uvedl jsem, že Danforth mi odmítá sdělit, jaká byla povaha oné poslední hrůzy, která v něm vyvolala tak nepříčetný vřískot - hrůzy, která, jak jsem si tragicky vědomý, může za jeho současný nervový kolaps. Když jsme doletěli na bezpečnou stranu pohoří a pomalu se snášeli k táboru, na pozadí skučícího větru a řevu motorů jsme si hlasitě vyměnili několik informací, ale ty se týkaly do značné míry pouze slibů mlčenlivosti, k nimž jsme se zavázali ve chvílích, kdy jsme se chystali opustit přízračné město. Shodli jsme se, že jisté věci nejsou určené veřejnosti a lehkovážným debatám - a já bych se o nich nikterak nezmiňoval, pakliže by nebylo třeba za každou cenu zastavit expedice Starkweathera a Moorea a dalších. Pro klid a bezpečí lidstva je naprosto nutné, aby určité temné mrtvé končiny světa a některé jeho neznámé hlubiny byly jednou provždy ponechány na pokoji, nemají-li se opět probudit spící zrůdy a nemají-li se z černých doupat začít znovu krást a šplouchavě vynořovat bezbožně přežívající noční můry dychtící po nových a rozsáhlejších výbojích.
Jediné, co mi Danforth kdy naznačil, je skutečnost, že onou poslední hrůzou byla fata morgána. Tvrdí, že nešlo o nic, co by souviselo s krychlemi či s jeskyněmi ozvěnou znějících, výpary opředených, červovitě provrtaných hor šílenství, jež jsme přeletěli; nýbrž o jediný fantasmagorický, démonický pohled, v trhlině v zenitu vířících mračen, na to, co leží na odvrácené straně oněch dalších západních fialových hor, jimž se Prastaří tak vyhýbali a jichž se tak obávali. Je velice pravděpodobné, že Danforth spatřil přelud zplozený předcházejícím vypětím, jemuž jsme museli čelit, a skutečnou, byť znovu nespatřenou fata morgánou pustého města za horami, již jsme sledovali v blízkosti Lakeova tábora předcházejícího dne; byla ovšem natolik působivá, že jí Danforth dodnes trpí.
Velmi vzácně nesouvisle a nepodloženě šeptá o "černé propasti", "otesaném okraji", "protoshoggothech", "masivních zdech bez oken sahajících do pěti dimenzí", "nepopsatelném válci", "dávném majáku", "Yog-Sothothovi", "prapůvodním bílém rosolu", "barvě z vesmíru", "křídlech", "očích v temnotě", "měsíčním žebříku", "původním, věčném, nesmrtelném" a dalších bizarních představách; avšak když je plně při smyslech, toto všechno popírá a připisuje to své podivné a morbidní četbě z počátku dospělosti. O Danforthovi se vskutku ví, že patří mezi těch několik málo osob, jež se odvážily přečíst celý červotoči prožraný Necronomicon, který je pod zámkem přechováván v univerzitní knihovně.
Vysoko na obloze, když jsme prolétávali soutěskou, zcela jistě vířily mlhy; a ačkoli jsem nespatřil zenit, dosti snadno si dovedu představit, že pohybující se částečky ledového prachu mohly nabývat prazvláštních forem. Představivost, obeznámená s tím, jak sugestivně se v těchto vrstvách neklidných mračen mohou někdy odrážet, lámat a zvětšovat vzdálené scenérie, mohla velmi lehce přispěchat se zbytkem - a samozřejmě že se Danforth zmínil o všech těchto konkrétních hrůzách až v době, kdy jeho paměť měla příležitost dovolat se dávných čtenářských zážitků. V jediném pohledu by tolik věcí nemohl nikdy obsáhnout.
V dané chvíli se jeho vřískot omezoval na opakování jediného šíleného slova pocházejícího z až příliš zřejmého zdroje:
"Tekeli-li! Tekeli-li!"