Dobrodružství na veřejném záchodě
Kterákoliv z nás by mohla dosvědčit tento příběh, který napsal sám život.
Dobrodružství na veřejném záchodě
(Kronika sepsaná ženou)
Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička me brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.” Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.
To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto “pozici” vydržet, když je můj močák těsně před explozí.Když „musíš jít“ na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.
Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná“ hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „střádala“ a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost – podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš „pozici“.....Úleva......
Áhhhhhh..... Ještě větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil – který
je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají
vypovídat službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas
očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ „pozici“,
nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály,
snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od
kterého sis ušpinila silónky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už
naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš
hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je
prázdná...! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte
kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude
muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a
navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme
za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje,
dostaneš obrovskou ránu dveřmi dohlavy.
Zostra a
jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!! Zatímco pořád ještě
přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho
definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do
loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo
hmmmm..... che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš
naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se
štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do
kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY,
i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem,
který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy,
uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě
stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: „To je
nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla
chytnout......“, tahle katastrofa tím ještě nekončí..... Automatický
senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu
všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí
toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty
vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou,
která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš
se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky
k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na
kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku.
Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma
nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá
duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený
toaletní papír dlohý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty,
tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte
si ho....., možná ho budete potřebovat!!!“ a vyjdeš ven.
Tam koukneš
na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas
ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe
čekal. „Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně.... „Bál
jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco
nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!“. A tohle je přesně ta
chvíle, kdy ho pošleš do „hajzlu!“.
...
(Maky, 18. 10. 2007 20:10)